Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Václav <br />Šrefl

Václav
Šrefl

Narodil se v Kunvaldu v rodině zemědělce. Měl ještě sedm sourozenců. Základní školu absolvoval v Žamberku, pak se vyučil zámečníkem. Teoretické vědomosti získal v pokračovací škole v Králíkách. Po praxi, kterou vykonal v textilní továrně Jan Hernych a syn (Ústí nad Orlicí), v parní cihelně a pile Josefa Holase (Ústí nad Orlicí) a v továrně hospodářských strojů v Litomyšli se věnoval obchodní činnosti. Tu zahájil v podniku strýce Antonína Kalouse v Jablonném nad Orlicí, pokračoval v Kunvaldu (samostatně) a v roce 1912 u filiálky fy Šmok v Hylvátech, kde stroje i opravoval.

Během první světové války pracoval v muniční továrně v Liberci. Koncem války se seznámil s Josefem Jindrou, majitelem továrny na mosazné zboží na Parníku u České Třebové. Dohodli se na spolupráci. Václav Šrefl se staral o finanční a obchodní záležitosti, Josef Jindra vedl výrobu. Postupem let spolu vybudovali dobře prosperující podnik, zaměstnávající až 170 lidí. Po jedenácti letech (1929) se oba společníci rozešli.

Za necelý rok po rozdělení majetku uvedl Václav Šrefl do provozu vlastní podnik v České Třebové. Ten úspěšně vedl až do osudného znárodnění v roce 1948. V té době přišel nejen o továrnu, ale i vilu na Parníku. Tehdy zůstal s rodinou úplně bez prostředků. Jeho manželka pak pracovala několik let v parnické textilce, aby měli alespoň malou penzi. Poslední roky života Václav Šrefl dožil za podpory svých tří dětí v činžovním domě Na farářství, kde také zemřel.

Jan  Křtitel<br />Hýbl

Jan Křtitel
Hýbl

Byl prozaikem, básníkem, překladatelem, redaktorem, autorem vzdělávacích knih, jeden z prvních spisovatelů z povolání u nás. Narodil se v České Třebové. Jeho kolébka stávala v dřevěné roubence čp. 97 pod kostelem sv. Jakuba. Janovi rodiče, Josef a Alžběta Hýblovi zde provozovali krupařský obchod. Dnes je zde slušivě opravený rohový dům. Slavný rodák je na průčelí budovy připomenut bronzovou pamětní deskou o velikosti 180 cm x 80 cm od akademického sochaře Františka Formánka (byla odhalena 2. října 1932). Je po něm pojmenována i ulice, při které stávala jeho rodná chaloupka a také místní divadelní spolek. Dne na rodném domě pamětní deska od sochaře Fr. Formánka.

V Litomyšli navštěvoval normální školu a v letech 1798 až 1803 pětitřídní gymnázium. Po těchto studiích odešel do Prahy. Zde vystudoval filozofii (1803 – 1805) a začal studovat na technice. Studia zakrátko zanechal a stal se spisovatelem z povolání. Redigoval několik oblíbených časopisů, např. Českého lidumila, Rozmanitosti, Hyllos a Jindy a nyní, jejichž řízení později převzal J.K. Tyl a přejmenoval na Květy české.

Překládal divadelní hry a prózu z němčiny. Drobné prózy také sám psal jako např. Poučné a kratochvilné historie o strašidlech, nebo humoresku Justýnčin mistrovský kus. Napsal také významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816), z něhož pak vycházeli další pokračovatelé v zobrazení obrozeneckého divadla. Ke konci života navázal na činnost V.M. Krameria vydáváním děl starší české literatury (D. Adam z Veleslavína, J.F. Hammerschmidt, Paleček …). Psal jazykem prostým a jadrným. V časopisech, jejichž společenská funkce měla ráz populárně výchovný, pečoval i o praktické vzdělávání lidu. Pracoval v Turečkově tiskárně v Litomyšli jako korektor, v letech 1828-34 nesl významný podíl na chodu tiskárny.

Vlastní spisovatelská tvorba a překladatelství jej nemohly uživit, musel pracovat i jako korektor a jazykový upravovatel cizích textů. Mnoho také vykonal pro divadlo. Již jako student hrával divadlo ve svém rodišti a později se stal horlivým ctitelem Thalie v Praze. Upravoval a překládal divadelní hry, napsal významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816). Zemřel tělesně vyčerpán úmornou prací i nezdravým způsobem života. Pochován je na Olšanských hřbitovech.


Jan <br />Kapusta

Jan
Kapusta

Narodil se v České Třebové. Maturoval na gymnáziu v Lanškrouně v roce 1951, pokračoval ve studiu na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci (1951-1956), obor hudební věda, estetika a historie. Po ukončení studia pracoval převážnou část života v muzejnictví, a to v Zábřehu, Olomouci, Litomyšli a Poličce. Byl autorem trvalých expozic litomyšlského a poličského muzea, zasloužil se o vznik Památníku Bohuslava Martinů v Poličce a vypracoval scénáře mnoha příležitostných výstav.

Řadu let byl redaktorem periodik Vlastivědný sborník Severní Morava, sborník Zábřeh v minulosti a přítomnosti, Zprávy z muzeí od Trstěnické stezky, v němž publikoval celou řadu důležitých příspěvků. V roce 1983 byl donucen z politických důvodů práci v muzejnictví opustit. Až do odchodu do důchodu pracoval ve Státním rybářství v Litomyšli jako pomocný dělník. Stále se ale věnoval publikační činnosti. Je autorem deseti knih a asi pěti set publikací o hudbě a výtvarném umění 19. století. Středem jeho zájmu bylo a je výtvarné umění a hudební věda, zejména pak sociologie hudby. Do současnosti napsal na 430 studií, článků a textů katalogů výstav a 10 samostatných monografií, např. Josef Matička - Sen o Litomyšli, Dechové kapely, pochod a František Kmoch, propagační brožuru Polička.

Jako zakládající člen Společnosti Bohuslava Martinů každoročně připravoval do sousední malé vesničky Vlčkova na poslední víkend v květnu slavnost Otevírání studánek. Podílel se také na kulturním dění města Litomyšle a širšího regionu (přednášková činnost, práce v kulturních komisích, ve výborech Smetanovy Litomyšle a Mladé Smetanovy Litomyšle, v Mužském pěveckém sboru). Přesto, že bydlí v Litomyšli, na své rodné město nikdy nezapomněl. Neunikla mu jediná výstava s výtvarným zaměřením, která se v České Třebové uskutečnila, některé z nich sám zahajoval. Zemřel 7. 5. 2011 v Litomyšli.

Ve šlépějích otce kráčí syn Jan Kapusta mladší, absolvent Ústavu dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1980 působí v Galerii výtvarného umění v Náchodě (historik umění, ředitel).

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Bohumil <br />Heran

Bohumil
Heran

6.2. 1907 - 4.5. 1968

Narodil se 6. 2. 1907 v Ústí nad Orlicí. Hudební talent zdědil po matce, učil se hře na klavír, později na housle u A. Dlouhého a A. Sychry. V devíti letech se začal učit na violoncello u J. Mazánka. Po smrti svého dalšího učitele H. Wihana odešel studovat pražskou konzervatoř (žák J. Buriana), absolvoval v r. 1925. Po absolvování mistrovské školy obdržel stipendium francouzské vlády ke studiu ve Francii. Dva roky pobýval v Paříži u známého virtuóza a pedagoga G. Hekkinga. První angažmá získal ve švýcarském Winterthuru a krátce působil také jako koncertní mistr a sólista Puppova orchestru v Karlových Varech. V letech 1930-50 koncertní mistr symfonického orchestru Čs. rozhlasu. Po 2. svět. válce podnikl několik uměleckých zájezdů do zahraničí (Polsko, Maďarsko, Čínská lid. rep.). Od r. 1953 profesor pražské konzervatoře a od r. 1962 brněnské JAMU. Člen Českého komorního kvarteta, čestný koncertní mistr Čs. rozhlasu (1953). Vyznamenán Za vynikající práci (1955). Umělec ovládající bohatý repertoár sólový i komorní od Bacha po nejnovější tvorbu. Z díla: Základní etudy pro violoncello (1961-65), Muzikantův skicář, Hanuš Wihan; rekonstrukce děl starých českých mistrů, např. Mysliveček, Kraft, Stamicové. Zemřel 4. 5. 1968 v Praze, kde je také pochován. U příležitosti 20. výročí úmrtí (2. 5. 1988) byla odhalena replika jeho busty na ústeckém sídlišti "Na Štěpnici".

Zdeňka <br />Baldová

Zdeňka
Baldová

20.2. 1885 -  26.9. 1958

Vlastním jménem Zdena Rosalie Balašová. Narodila se v České Třebové. Rodný domek stával v Chorinově ulici 29. Její matkou byla Zdenka Balašová (23. 7. 1857 Česká Třebová – 24. 10. 1945 Praha), dcera obuvnického mistra Karla Balaše a jeho ženy Amalie, rozené Faltejskové. Jméno Baldová získala malá Zdeňka po svatbě své matky (9. března 1886 na Vinohradech) s pražským strojníkem Josefem Baldou (18. 9. 1854 Praha – 18. 9. 1944 Praha), synem Jakuba Baldy a Marie, rozené Červenkové. Od 14. března 1886 celá rodina žila v Praze na Žižkově. Zdenčin mladší bratr Jaroslav Balda (27. 4. 1889 Žižkov – 5. 6. 1956 Praha) byl účetním. Zdenka Baldová v bydlela v České Třebové pouze do března 1886, pak se s rodiči odstěhovala do Prahy na Žižkov. (Místně se traduje, že zde bydlela do svých šesti let, což vyvrací Bc. Jaroslav Lopour.)

Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské Besedě zkusila štěstí u paní Ziegerové v Libni. V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech odkud po patnácti letech přešla do Národního divadla. Byla sice manželkou (1914-1935) šéfa Vinohradské činohry a později i šéfa činohry Národního divadla, významného českého režiséra Karla Hugo Hilara, nikdy jí z toho však neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. K paradoxům jejího života patří skutečnost, že jako herečka se prosadila teprve po Hilarově skonu.

Na divadelních prknech začínala coby tragédka a milovnice. Hilarovou zásluhou se brzy těchto rolí vzdala. Přeorientovala se na obor komických naivek, jenž se stal  její trvalou doménou. Vytvořila mnoho rolí, z nichž je stále vzpomínána znamenitá Fanka z Čapkova Loupežníka či Kukuščinová z Ostrovského Výnosného místa. Postupem let vytvořila galerii pozoruhodných postav (Goldoniho Mirandolina, Gozziho Turandot, hejtmanka v Revizorovi, Fanka v Čapkově Loupežníkovi, slečna Růžena v Šrámkově Létu, slečna Brigita z Rozbitého džbánu, sochařova žena z Nezvalovy hry Atlantida, paní Dulská ze hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské …..). Poprvé před filmové kamery stanula roku 1921 v němém melodramatu Neznámé matky.

Až po deseti letech započala pravidelně filmovat v éře zvukového filmu (hrála dobrosrdečné maminky, hubaté tetičky i klepavé měštky). Během let 1931–1958 se objevila ve více jak šedesáti titulech (např. Revizor, Poslední muž, Tři muži ve sněhu, Uličnice, Mravnost nade vše, Lidé na kře, Filosofská historie, Kdybych byl tátou, Eva tropí hlouposti, Tetička, Ryba na suchu, Nezbedný bakalář, Parohy, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr či Labakan). Svůj nejvyzrálejší herecký výkon podala ve filmu Alfréda Radoka Daleká cesta (1948) v tragické postavě židovské matky Kaufmannové. Poslední dvě titulní úlohy babičky Skořepové (Páté kolo u vozu) a panovačné majitelky domu paní Dulské (Morálka paní Dulské) sehrála těsně před svojí smrtí už vážně nemocná. Zesnula týden po premiéře (proběhla 19. září 1958) svého posledního filmu Morálka paní Dulské. Příležitostně účinkovala v rozhlase, televizi a její hlas je zachycen na gramofonových deskách.

Za výkon v Ostrovského divadelní hře Výnosné místo na scéně Národního divadla v Praze byla prohlášena laureátkou Státní ceny (1951). O dva roky později jí byl udělen titul Zasloužilé umělkyně (1953) a u příležitosti 70. narozenin byla jmenována Národní umělkyní (1955). Jako národní umělkyni jí byl v historické budově Národního divadla v Praze vypraven státní pohřeb. Pochována je po boku svého manžela na pražském Vinohradském hřbitově.

Edvín <br />Bayer

Edvín
Bayer

17.2. 1862 -  17.3. 1927

Patřil k významným českým botanikům a muzeologům. Zabýval se fytopaleontologií a lichenologií (nauka o lišejnících). Byl ředitelem botanického oddělení Národního muzea v Praze. Jeho bratrem byl významný lékař MUDr. Karel Bayer.
Edvín Bayer se narodil v Chotěboři do rodiny notáře. Po ukončení zdejší základní školy absolvoval gymnázium v Praze, kde po maturitě začal studovat práva. Po dvou letech však přestoupil na filozofickou fakultu české univerzity, kde absolvoval studium přírodních věd. Doktorem filozofie se stal po promoci 4. května 1891. Byl spolupracovníkem a žákem univerzitního profesora Dr. Antonína Friče a univerzitního profesora Dr. Ladislava Čelakovského.
Publikoval v odborných časopisech, jako například Vesmír, Věstník Královské české společnosti nauk, Časopis Národního muzea. Od roku 1894 přispíval do Ottova slovníku naučného, pod značkou "EBR". Jako první zavedl u nás metodu studia fosilních kutikul. Zabýval se též výzkumem svrchnokřídové flóry.
Bayerova vědecká práce, patří k prvním pokusům o zachycení lichenologického snažení na našem území. Ve svých pracích shrnul počátky lichenologického výzkumu v období od konce 18. století do 20. let 20. století. Z němčiny překládal odborné články chotěbořského lékaře Josefa Mühlbacha o rzích, které publikoval v časopisu Vesmír.

Lásku k přírodě a zvláště k mechům a lišejníkům získal od svého otce Karla Bayera a také od svého staršího bratra Karla, kterým se podařilo objevit v údolí řeky Doubravy (Chotěbořsko) dvě vzácné řasy.