Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František <br />Bečka

František
Bečka

František Bečka sice bydlí v Ústí nad Orlicí, ale je také Třebovákem. Narodil se v učitelské rodině v Chorinově ulici a na své dětství v České Třebové dodnes vzpomíná. Do České Třebové se taky každodenně vrací do své umělecké kovárny na Lhotce. Ve svém živlu byl František v údržbářské dílně v ústecké Perle u výhně. Nikdy se netajil tím, že právě umělecké kovařině by se chtěl v budoucnu věnovat. V roce 1985 si zakoupil chaloupku či spíše ruinu na Lhotce, nedaleko zastávky Na Špici. Zchátralé hospodářské stavení pozvolna přetvářel k obrazu svému. Vysnil si totiž, že kromě obytné části zde vybuduje kovářský a sochařský ateliér, vše pochopitelně v gotickém stylu. Pískovcové dveřní a okenní oblouky vyrábí z betonu. Z chléva vznikla pozvolna kovárna, stodola se proměnila v sochařský ateliér. Z okolních kováren, závodů i sběrných surovin posháněl František Bečka staré vyřazené stroje, stoleté nefunkční dědoušky. Návštěvníci mohou obdivovat vrnící soustruhy, vrtačky i brusky, v provozu jsou signovačky, ohýbačky i torzírovací stroj. Každý zprovozněný muzejní kousek má samozřejmě i patřičně naleštěný štítek výrobce…

“Dost bylo Perly”, řekl si František a v roce 1991 si vyšlápl na “volnou dráhu”. Získat živnostenský list nebylo pro šikovného řemeslníka velkým problémem. Složitější již bylo prosadit se v umělecké kovařině mezi odborníky. Díla uměleckého kováře Františka Bečky reprezentují Českou republiku i za hranicemi. Repliky zbraní, sochy i jiné kovářskotepecké skvosty zdobí muzea v Levoči a Košicích. Národní muzeum v Praze si u ústeckého umělce, gotického fandy, objednalo několik replik středověkých mečů. Štíty, brnění, historické zbraně, to jsou nejčastější zakázky nejrůznějších skupin historického šermu z celé republiky. Pro zámecká okna v Žamberku vykoval mříže, pro kostel v Knapovci restauroval Krista ve zlatě a vykoval lampy. Kostel sv. Gotharda v Černovíře opatřil novou okenní mříží, špičku kostela ozdobil novým pozlaceným křížem, nový kříž vyrobil i pro kostel v Libchavách. Velice pracné bylo i zábradlí na schodech před sopotnickým kostelem sv. Zikmunda, zde koval i bránu. Unikátního tepaného Ježíše Krista můžeme shlédnout na Křížové cestě k Andrlově chlumu nad Ústím nad Orlicí.

Ústecký region je jeho pracemi přímo posetý…Hřbitovní brána v Jamném nad Orlicí, koval zábradlí pro náměstí v Jablonném nad Orlicí, hřbitov v Semaníně má dvě nové brány z kladiva Františka Bečky, na sloupech podloubí ústeckého náměstí jsou uchyceny kované koše na růže a na plácku před Hernychovou vilou tryská po velkou část roku voděnka z “Lipové fontány”. I středověká kovárna na Lhotce, Františkův umělecký ateliér, má okna zabezpečena kovanými mřížemi, opatrnosti zkrátka nikdy nezbývá… Potřebuje-li si od kovářského náčiní odpočinout, stačí vyjít na zahradu se sochařským nádobíčkem a přetvářet pískovcové kvádry v sochy i kašnové chrliče vody.

František Bečka má za sebou mnohé společné i samostatné výstavy v Žamberku, litomyšlské galerii, na zámku Skalka vystavoval o velikonocích 1997. Špatné vzpomínky má na výstavu v České Třebové, kde mu nějaký nenechavec odcizil “Ďáblův spár”. Velký úspěch sklidil při výstavě Tradičních uměleckých řemesel Orlicka a Pardubicka, pořádané Městským muzeem v Lanškrouně v únoru a březnu 1999. V Lanškrouně vystavoval František Bečka kromě jiného i mohutný lustr, jeho tovaryš Martin zapaloval při vernisáži svíce ve fraku a cylindru, což budilo u návštěvníků zaslouženou pozornost. Tato výstava byla následně převezena do polského Klodska a až do 22. května si ji mohli návštěvníci vychutnat v Muzeu Země Klodské. Františkův lustr si bohužel prohlédnout nemohli, díky špatnému uchycení spadl hned při instalaci výstavy na zem a byl řádně pošramocen. Naštěstí pod ním nikdo nestál.

Každý “Ústecký salón” je obohacen nějakými kovanými plastikami, svůj vánoční betlém vystavoval na výstavách Oftisu. Betlémů tam bylo opravdu mnoho, z nejrůznějších materiálů, kovaný však jen od Františka Bečky. Velký zájem byl též o výstavu v českotřebovské čajovně. Vernisáž byla v 4. prosince 1999. František Bečka sem přizval další kamarády. Obrazy s ním vystavovali Boža Jirgle a Standa Horský. Františka Bečku však zná řada lidí i jako kontrabasistu a zpěváka výrazného basu country westernové skupiny Ponny Expres.

Jan <br />Jelínek

Jan
Jelínek

Narozen 29.11.1911 ve Velkém Meziříčí. Umělecký vývarník a keramik. Působil v Kamenných Sedlištích na Svitavsku.
Výtvarník. Absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Brně. Nejvýraznějších výsledků dosáhl v dekorativní plastice, zejména u keramických kachlů. Působil v Kamenných Sedlištích.

Karel <br />Kovařovic

Karel
Kovařovic

Narodil se v pražské muzikantské rodině. Před nástupem do Národního divadla prošel obsáhlou průpravou na pražské konzervatoři (1873–1879 - hra na klarinet, harfu a klavír), soukromě studoval zpěv a u Mistra Fibicha skladbu (1878–1882). V praxi se osvědčil jako harfista v orchestru Národního divadla (1879–1885), dirigent opery v Brně (1885) a Plzni (1886), klavírní doprovazeč Františka Ondříčka, učitel a korepetitor v Pivodově pěvecké škole (1890). Navíc komponoval a zvítězil v soutěži na novou operu v roce 1897. Nás může těšit, že tuto slavnou operu Psohlavci z větší části komponoval v nedalekém Přívratu Opera byla dopsána na podzim v Praze a zadána Národnímu divadlu. Premiéra se uskutečnila 24. dubna 1898. Byla přijata s nadšením, na jedno představení přijel dokonce zvláštní vlak Chodů a skladatel byl poctěn čestným občanstvím města Domažlic. Kovařovicův letní pobyt v Přívratu připomíná dnes již bohužel omšelá pamětní deska u hostince na Presích, která byla odhalena 22. června 1969.

V roce 1895 byl pověřen sestavením orchestru, repertoáru a řízením Festivalového orchestru na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. 1898 – 1900 se stal po Pivodově smrti ředitelem jeho ústavu. V roce 1900 Společnost Národního divadla zvítězila v konkurzu o nové zadání divadla a Kovařovic se stal šéfem opery. V roce 1901 proběhla stávka orchestru a části personálu Národního divadla, Kovařovic sestavil nový orchestr. V letech 1900 – 1920 byl šéfem opery Národního divadla (nejen jako dirigent, ale i dramaturg, režisér, mnohdy scénograf).

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel Matěj<br />Čapek-Chod

Karel Matěj
Čapek-Chod

21.2. 1860 - 3. 11. 1927

Byl český novinář, prozaik a dramatik, představitel naturalismu. Na gymnáziu v Domažlicích maturoval v roce 1879, poté studoval práva, která nedokončil.

V Olomouci, kde začínal jako novinář, působil v letech 1884–1888 v novinách "Našinec". V letech 1890 –1900 byl redaktorem Národní politiky, od r. 1900 Národních listů. V 90. letech se také věnoval divadelní a výtvarné krtitice. Mimo jiné psal fejetony, politické stati, soudničky, povídky, novely či romány v duchu realismu a naturalismu. Měl znalosti z řady oborů (mj. medicína, přírodní vědy, vojenství, historie apod.), které zúročil v beletristické tvorbě. Ve svém díle se zabýval jedincem z periférie, živořícím na okraji společnosti, často fyzicky či psychicky poznamenaným. Usiloval o dokumentaci dobové sociální reality napříč všemi vrstvami.

V letech 1920, 1924, 1927 mu byla udělena Státní cena za literaturu.

Milan <br />Langer

Milan
Langer

10.2. 1944 -  20. 11. 2017

Milan Langer, výtvarník a básník, se narodil v Ústí nad Orlicí, žil v Hradci Králové.
Za svého působení v Ústí nad Orlicí byl jednou z vůdčích osobností alternativního uskupení zvaného P.A.J.Z.L. (Zkratka slov Pivo a jiné základní lihoviny, později vykládaná jako Praví a jediní zastánci lidu).
Milan Langer byl také člen hudební skupiny Meat House Chicago I.R.A., autor textů a výtvarné podoby obalů všech jejích alb. V roce 2011 mu vyšla kniha Red Crab Migration - devatenáct textů. "Langerova poezie je prodloužením malby. Typografické členění textu plní funkci rytmickou a grafickou, rozrušuje instituci řeči. Typografický prostor je plný proměnlivých mezer, kryptogramů a usazenin. Slovní spojení se skládají v celkový obrazec, prázdný prostor kolem znaků získává svou důležitost. Básně jsou objektem v objektu, či spíše četnými možnými objekty, prostory, osobami a odkazy." (PhDr. Michal Tošner). 

Milan Langer zemřel 20. listopadu 2017.

Zdeňka <br />Baldová

Zdeňka
Baldová

20.2. 1885 -  26.9. 1958

Vlastním jménem Zdena Rosalie Balašová. Narodila se v České Třebové. Rodný domek stával v Chorinově ulici 29. Její matkou byla Zdenka Balašová (23. 7. 1857 Česká Třebová – 24. 10. 1945 Praha), dcera obuvnického mistra Karla Balaše a jeho ženy Amalie, rozené Faltejskové. Jméno Baldová získala malá Zdeňka po svatbě své matky (9. března 1886 na Vinohradech) s pražským strojníkem Josefem Baldou (18. 9. 1854 Praha – 18. 9. 1944 Praha), synem Jakuba Baldy a Marie, rozené Červenkové. Od 14. března 1886 celá rodina žila v Praze na Žižkově. Zdenčin mladší bratr Jaroslav Balda (27. 4. 1889 Žižkov – 5. 6. 1956 Praha) byl účetním. Zdenka Baldová v bydlela v České Třebové pouze do března 1886, pak se s rodiči odstěhovala do Prahy na Žižkov. (Místně se traduje, že zde bydlela do svých šesti let, což vyvrací Bc. Jaroslav Lopour.)

Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské Besedě zkusila štěstí u paní Ziegerové v Libni. V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech odkud po patnácti letech přešla do Národního divadla. Byla sice manželkou (1914-1935) šéfa Vinohradské činohry a později i šéfa činohry Národního divadla, významného českého režiséra Karla Hugo Hilara, nikdy jí z toho však neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. K paradoxům jejího života patří skutečnost, že jako herečka se prosadila teprve po Hilarově skonu.

Na divadelních prknech začínala coby tragédka a milovnice. Hilarovou zásluhou se brzy těchto rolí vzdala. Přeorientovala se na obor komických naivek, jenž se stal  její trvalou doménou. Vytvořila mnoho rolí, z nichž je stále vzpomínána znamenitá Fanka z Čapkova Loupežníka či Kukuščinová z Ostrovského Výnosného místa. Postupem let vytvořila galerii pozoruhodných postav (Goldoniho Mirandolina, Gozziho Turandot, hejtmanka v Revizorovi, Fanka v Čapkově Loupežníkovi, slečna Růžena v Šrámkově Létu, slečna Brigita z Rozbitého džbánu, sochařova žena z Nezvalovy hry Atlantida, paní Dulská ze hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské …..). Poprvé před filmové kamery stanula roku 1921 v němém melodramatu Neznámé matky.

Až po deseti letech započala pravidelně filmovat v éře zvukového filmu (hrála dobrosrdečné maminky, hubaté tetičky i klepavé měštky). Během let 1931–1958 se objevila ve více jak šedesáti titulech (např. Revizor, Poslední muž, Tři muži ve sněhu, Uličnice, Mravnost nade vše, Lidé na kře, Filosofská historie, Kdybych byl tátou, Eva tropí hlouposti, Tetička, Ryba na suchu, Nezbedný bakalář, Parohy, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr či Labakan). Svůj nejvyzrálejší herecký výkon podala ve filmu Alfréda Radoka Daleká cesta (1948) v tragické postavě židovské matky Kaufmannové. Poslední dvě titulní úlohy babičky Skořepové (Páté kolo u vozu) a panovačné majitelky domu paní Dulské (Morálka paní Dulské) sehrála těsně před svojí smrtí už vážně nemocná. Zesnula týden po premiéře (proběhla 19. září 1958) svého posledního filmu Morálka paní Dulské. Příležitostně účinkovala v rozhlase, televizi a její hlas je zachycen na gramofonových deskách.

Za výkon v Ostrovského divadelní hře Výnosné místo na scéně Národního divadla v Praze byla prohlášena laureátkou Státní ceny (1951). O dva roky později jí byl udělen titul Zasloužilé umělkyně (1953) a u příležitosti 70. narozenin byla jmenována Národní umělkyní (1955). Jako národní umělkyni jí byl v historické budově Národního divadla v Praze vypraven státní pohřeb. Pochována je po boku svého manžela na pražském Vinohradském hřbitově.