Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Otakar <br />Doležal

Otakar
Doležal

Ke známým českotřebovským občanům náležel zdejší rodák plukovník Otakar Doležal. Světlo světa spatřil dne 14. září 1913 v domě čp. 903 v Bezděkově. Jeho otec, podstrojvůdce státní dráhy Ladislav Doležal, pocházel z dnes již zbořené chalupy čp. 392 naproti brodu přes řeku v Bezděkově. Matka Františka, rozená Ponykálková, přišla do Třebové z Lukavice. Ve třinácti letech osiřela a živila se jako služebná. Jejím posledním zaměstnáním bylo místo kuchařky v domě čp. 74 v Hýblově ulici v rodině obchodníka Otto Rybičky. Jeho manželka, Eugenie Zora Rybičková, se proto stala malému Otakaru Doležalovi kmotrou, stejně jako jeho sestře Eugenii, která po své kmotře dostala i křestní jméno. Po obecné a měšťanské škole v rodném městě zahájil mladý Otakar v roce 1928 studium na obchodní akademii v Hradci Králové. Až do maturity v roce 1932 pobýval v hradeckém, katolickém internátu při biskupském klášteře Borromaeum.

Dne 19. července 1934 nastoupil základní vojenskou službu u pěšího pluku 30 Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. A právě tehdy se mladý Otakar rozhodl pro trvalou službu v zeleném stejnokroji a stal se vojákem z povolání. Během základní služby absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze a kurs pro důstojníky hospodářské služby v záloze. Po ukončení prezenční služby působil krátce u pěšího pluku 37 v Levoči. Poté nastoupil k dalšímu studiu do školy pro důstojníky hospodářské služby z povolání. Po jejím dokončení v roce 1937 byl jmenován důstojníkem hospodářské služby v hodnosti poručíka u pěšího pluku 32 „Gardského“ se sídlem střídavě v Košicích, Prešově, Popradu a Muráni.

Po rozpuštění armády v roce 1938 se navrátil zpět do Čech, aby nastoupil místo úředníka u Městského úřadu v Plzni. Odtud přešel v roce 1940 na vlastní žádost na Městský úřad v České Třebové, kde začal pracovat jako městský účetní elév. Dne 31. prosince 1940 dovršil předepsanou tříletou čekatelskou dobu v úřednické kategorii a proto byl 1. ledna 1941 ustanoven definitivním obecním úředníkem - městským účetním adjunktem. Dne 10. listopadu 1941 nastoupil z rozhodnutí obecní správní komise do správního oddělení městského úřadu, kde setrval až do květnových dnů roku 1945. Dne 5. května 1945 se Otakar Doležal stal členem právě utvořeného strážního oddílu, odkud byl v červenci téhož roku převelen do Žamberka. Následovala další služební místa - Rychnov n. K., Chrudim, Votice, Český Krumlov, Opava, Turnov a Mladá Boleslav. Dne 30. listopadu 1958 byl Otakar Doležal propuštěn z armády do zálohy. Hlavním důvodem měla být skutečnost, že po dobu svých královéhradeckých studií byl vychováván „v lidoveckém duchu“.

Otakar Doležal byl nucen proti své vůli svléknout vojenský stejnokroj, který podle svých slov považoval za „součást občanské cti“ a v roce 1958 nastoupil do částečného výsluhového důchodu ve výši 892,- Kčs měsíčně. Od 1. ledna 1964 pobíral pouze příspěvek za službu v částce 380,- Kčs měsíčně. Vojenská služba byla pro Otakara Doležala vším a proto v roce 1958 hned po svém propuštění do zálohy byl na vlastní žádost přijat jako občanský pracovník u Okruhového skladu výstroje v Jaroměři a tak se mohl i nadále pohybovat ve vojenském prostředí. Později pracoval na výstrojním oddělení dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi, Novém Městě nad Metují a u VÚ 7370 ve Vysokém Mýtě, kam jako administrativní pracovník z České Třebové denně dojížděl. Posledním pracovním místem před odchodem do důchodu byla kasárna Hůrka v Pardubicích.

Otakar Doležal zůstal po celý život svobodným. V České Třebové žil v Klejchově domě čp. 1100 ve Dvořákově ulici a své poslední bydliště nalezl po výstavbě sídliště Křib v prvním patře domu čp. 1814. V ulicích města jsme pana Doležala vídali vždy s vlídným úsměvem ve tváři a to i přes skutečnost, že vynucený odchod z armády značně změnil jeho život. Nejprve došlo k finančnímu poškození, ale nejvíce jej rmoutila skutečnost, že armáda, jíž zasvětil svá nejlepší léta, se k němu zachovala vpravdě macešsky. Po roce 1989 zažádal plk. Otakar Doležal o rehabilitaci. Té se mu dostalo dne 29. dubna 1992, kdy mu Federální ministerstvo obrany vystavilo rehabilitační list, podepsaný tehdejším ministrem Lubošem Dobrovským.

Teréza <br />Nováková

Teréza
Nováková

Známá spisovatelka z počátku 20. století se zaměřením na regionální témata. Aktivní členka ženského emancipačního hnutí. Pobývala v Litomyšli, po manželovi smrti se přestěhovala do Proseče. Psala romány z venkovského prostředí s regionální tématikou. O České Třebové psala v knihách Děti čistého živého, V lázních pohorských, Na Horách, Slepá Dorotka.

Josef <br />Kolář

Josef
Kolář

Josef Kolář se narodil 18. 12. 1884 v Bílé Třemešné u Dvora Králové nad Labem. Studoval na Karlově univerzitě v Praze. Do Vysokého Mýta přišel roku 1918 a stal se profesorem gymnázia. Učil latině a řečtině, tělocvik a jiné předměty. Vysoké Mýto si zamiloval a sloužil mu s velkou láskou a opravdovostí. S jeho učitelským posláním a láskou ke klasickým řečem souvisí jeho činnost literární. Přeložil básnická díla Lucretiova "De rerum natura" (O podstatě vzniku světa). V letech 1938-41 byl ředitelem gymnázia. Profesor Kolář přilnul od studentských let k sokolství. Cvičil již na V. sletu s Vinohradskou jednotou, od roku 1921 byl jednatelem a od roku 1926 byl starostou východočeské župy Pippichovy a Jednoty vysokomýtské. Byl také členem kuratoria Odborné školy pro ženské povolání, Spolku pro pěstování her mládeže a knihovník Spolku přátel střední školy ve Vysokém Mýtě. V rámci akce zatýkání sokolských funkcionářů byl 8. 10. 1941 společně se starostou města Františkem Nimshausem a členem župní jednoty jednatelem Albertem Gottwaldem zatčen. Byli převezeni do Pardubic, odkud byli začátkem prosince 1941 převezeni do terezínské Malé pevnosti, kam byli soustředěni všichni činovníci Sokola. Celkem bylo uvězněno 168 sokolských činovníků. V lednu 1942 byli za krutých mrazů byli převezeni do Osvětimi, kde jich do půl roku umřelo 153. Byl mezi nimi i Josef Kolář, který byl dne 22. 3. 1942 utlučen (Andrle v knize Osobnosti Vysokého Mýta 1310 - 2001 uvádí datum 16. 3. 1942).  

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
 <br />Karel I.


Karel I.

17.8. 1882 - 1.4. 1922

V roce 1912 zavítal do České Třebové ještě jako arcivévoda a druhý následník trůnu v čele 5. eskadrony českého dragounského pluku č. 7 vévody Lotrinského. Společně s ním zde ve Vyskočilově vile přespala i jeho choť princezna Zita. K jejich pobytu se váže i pověst o Karlově korunovaci na českého krále hrncem v jedné z místních stodol.

Císař Karel I. (král český jako Karel III., král uherský jako Karel IV.), celým svým jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský, německy Karl Franz Josef Ludwig Hubert Georg Otto Maria von Habsburg-Lothringen, maďarsky IV. Károly (Károly Ferenc József) (17. srpna 1887 – 1. dubna 1922) z Habsbursko-lotrinské dynastie byl (nekorunovaný) poslední císař rakouský 1916–1918), poslední král uherský (1916–1918), korunován 30.12. v Budapešti a (nekorunovaný) poslední král český (1916–1918). Karel byl nejstarším synem arcivévody Oty (1865-1906) a Marie Josefy Saské (1867-1944). Jeho prastrýcem byl František Josef I.

21. 10. 1911 se oženil se Zitou Bourbonsko-Parmskou, se kterou měl celkem osm dětí. Vládl od roku 1916 do roku 1918. Po vzniku nového státu Německé Rakousko v roce 1918, které bylo prohlášeno republikou, byl donucen nátlakem maďarských politiků zříci se svých panovnických práv v Uhrách . Až do své smrti pak žil ve vyhnanství.

Zemřel na těžký zápal plic ve věku sotva třicetipěti let.

Jaroslav <br />Čada

Jaroslav
Čada

21.8. 1903 -  31.8. 1974

Narodil se v rodině textilního dělníka v Ústí nad Orlicí. Od dětství měl dvě lásky přírodu a malování. Po vystudování textilní školy v místě rodiště se stal textilním návrhářem. Začínal v Brně v továrně na koberce, pokračoval u textilní firmy Jandera v rodném městě. Když byl v nedalekém Parníku u České Třebové v komplexu textilní továrny vybudován samostatný závod 07 Textilní tvorba n.p. Praha, nemohl v novém kolektivu chybět ani Jaroslav Čada. V textilním ateliéru působil až do odchodu na zasloužený odpočinek.


Ve volném čase se věnoval výtvarnému umění. Používal hlavně olejové barvy, nevyhýbal se ale ani grafické technice. Nejraději maloval prosluněná jara s rozkvetlými stromy, roubené chaloupky, Tichou Orlici se svými kouzelnými zákrutami, romantická zákoutí rodného města i krajinu z jeho okolí (Presy, Přívrat, Řetová, Klopoty, …). Inspirovaly jej i slovenské Tatry, Šumava, Krkonoše a Orlické hory. Usilovnou prací a vlastní pílí se propracoval mezi nejlepší krajináře Východočeského kraje.


Jeho obrazy měli možnost vidět návštěvníci výstav v Ústí nad Orlicí, Lanškrouně, Praze, Vysokém Mýtě a České Třebové.

Oldřich <br />Bittl

Oldřich
Bittl

5.8. 1905 - 6.3. 1978

Jedním z nejznámějších českotřebovských divadelních ochotníků, jehož jméno je dodnes – s výjimkou těch nejmladších – známé všem našim spoluobčanům, byl bezesporu pan Oldřich Bittl. Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu a nesporný talent, zděděný po předcích, jej záhy přivedl na „prkna, jež znamenají svět“ a jevišti zůstal věrný po celý svůj život.


Kočovná divadelní společnost, v níž rodina Bittlova působila, se stala ve své době velice známou, zejména ve východních Čechách. Na jedné ze „štací“, v Brandýse nad Orlicí, se dne 5. srpna 1905 manželům Jaroslavě a Josefu Karlu Bittlovi narodil předposlední z pěti synů, Oldřich.

Josef Karel Bittl v roce 1912 ve věku dvaačtyřiceti let zemřel a paní Jaroslava byla nucena se vedle práce na scéně věnovat výchově svých synů. V následujících letech divadelní společnost pana ředitele Hurty, u níž Jaroslava Bittlová působila, zavítala čas od času i do České Třebové. Zde se Jaroslava Bittlová poznala s majitelkou cukrárny v Hýblově ulici paní Františkou Duškovou. Ta paní Bittlové nabídla, aby se syn Oldřich, který právě končil školní docházku, v Duškově závodě vyučil cukrářem. Tak se také stalo a Oldřich Bittl se o řadu let později stal majitelem vlastní cukrárny pod podloubím dnes již neexistujícího domu čp. 42 na náměstí. Tomuto zaměstnání se věnoval i po znárodnění. Vedle vlastní profese však dokonale využíval daru, vloženého do kolébky jednou ze tří sudiček, hereckého talentu.


Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se Oldřich Bittl během svého života objevil. Namátkou připomeňme např. tituly Don Carlos, Matka, Maryša, Na dvoře vévodském, Bílá nemoc a Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou.


Po řadu let vystupoval Oldřich Bittl po boku svého kamaráda Čeňka Hampla. Bývaly to ku příkladu mikulášské a čertovské pochůzky, kdy Mikuláš v podání Č. Hampla a čert O. Bittla, v kostýmech, zapůjčených divadlem v Pardubicích, vzbuzovali opravdový respekt u všech dětí v navštívených rodinách. Tradiční byly velikonoční vyjížďky za koledou, a to třeba i s bračkou taženou párem koní. Od některého z hospodářů v Semaníně se vypůjčil pár koní s bryčkou, která se týden před „šmekustrem“ zprovoznila, ozdobila pestrými pentlemi, a již se vyjíždělo na koledu po třebovských sousedkách.


Oldřich Bittl se podílel ve spolupráci s malířem a hercem Karlem Tomšem i na výzdobě sálů v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními plesy. Uplatnil se také jako divadelní režisér, maskér a poradce pro dětská představení. Podílel se na mnoha estrádních a kabaretních vystoupeních, kde účinkoval po boku Karla Tomše, Jarky Sedláčkové, Vlasty Přívratské a dalších místních umělců.


Samostatnou kapitolou v umělecké činnosti Oldřicha Bittla bývalo působení na Jabkancových poutích. Zde vytvořil nezapomenutelnou postavu „obecního policajta“, podávajícího hlášení „purkmistrovi“ Čeňku Hamplovi. Na pódiu u kostelíčka se však objevil i v dalších výstupech, např. s J. Vařečkovou.


Oldřich Bittl se s námi navždy rozloučil v nemocnici v Pardubicích dne 6. března 1978 ve věku nedožitých třiasedmdesáti let.