Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jaroslav <br />Zrotal

Jaroslav
Zrotal

Jaroslav Zrotal se narodil do velmi chudé rodiny. Částečně vyrůstal u příbuzných, od roku 1920 studoval na reálce v České Třebové a v Lipníku nad Bečvou. Studia přerušil ve třetím ročníku, rok se učil na knihkupce v Novém Městě na Moravě, opět nastoupil na reálku, ale po čtvrtém ročníku kvůli finanční krizi studia opět přerušil. Poté působil jako zednický učeň, příležitostný dělník a nějaký čas byl i nezaměstnaným. Občas statoval v brněnském Národním divadle, což ho roku 1928 přivedlo až na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Po absolvování a vojenské prezenční službě ve slovenských Michalovcích spoluzakládal pražské Divadlo mladých v Umělecké besedě (1933 - 1935).


Jako profesionální herec vystupoval Zrotal v olomouckém Českém divadle (1935 - 1938), ostravském Národním divadle moravskoslezském (1938 - 1943), Intimním divadle v Praze (1943 - 1944) a v kočovné divadelní společnosti (1944 - 1945). Po okupaci byl zakládajícím členem Realistického divadla (1945 - 1948) a Divadla státního filmu (1948 - 1951), v němž souběžně pracoval jako zástupce ředitele. A až do svého odchodu na odpočinek pracoval od roku 1951 jako scenárista a dramaturg Československého státního filmu.


V českém filmu se od roku 1943 využil opravdu rozmanitě, nejen jako herec (Mlhy na Blatech, Děvčica z Beskyd, Nadlidé, Siréna, Alena, Čapkovy povídky, Krakatit, Němá barikáda, Pan Novák, Zocelení, Únos, Anna Proletářka, Tanková brigáda, Máte doma lva?, Postava k podpírání a další), ale také jako autor námětů (Tažní ptáci) a scenárista (Slepice a kostelník a Frona). Podle jeho divadelních her vzniklo několik filmů (Železný dědek, Slepice a kostelník a Frona).


Účinkoval v rozhlase (Byl jednou jeden listonoš) a v televizi. Překládal, psal básně a politicky angažované divadelní hry (Slepice a Pánbůh, Zavinil to Ferkl?, Frona, Hospodin a auto, Co kamera neviděla, Železný dědek). Za scénář k filmu Frona se stal s režisérem Jiřím Krejčíkem nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda I. stupně (1955). Slavnostní premiéra Zrotalova posledního snímku Přehlídce velím já! (1969) se uskutečnila pouhých sedm dní po jeho smrti.

Otakar <br />Doležal

Otakar
Doležal

Ke známým českotřebovským občanům náležel zdejší rodák plukovník Otakar Doležal. Světlo světa spatřil dne 14. září 1913 v domě čp. 903 v Bezděkově. Jeho otec, podstrojvůdce státní dráhy Ladislav Doležal, pocházel z dnes již zbořené chalupy čp. 392 naproti brodu přes řeku v Bezděkově. Matka Františka, rozená Ponykálková, přišla do Třebové z Lukavice. Ve třinácti letech osiřela a živila se jako služebná. Jejím posledním zaměstnáním bylo místo kuchařky v domě čp. 74 v Hýblově ulici v rodině obchodníka Otto Rybičky. Jeho manželka, Eugenie Zora Rybičková, se proto stala malému Otakaru Doležalovi kmotrou, stejně jako jeho sestře Eugenii, která po své kmotře dostala i křestní jméno. Po obecné a měšťanské škole v rodném městě zahájil mladý Otakar v roce 1928 studium na obchodní akademii v Hradci Králové. Až do maturity v roce 1932 pobýval v hradeckém, katolickém internátu při biskupském klášteře Borromaeum.

Dne 19. července 1934 nastoupil základní vojenskou službu u pěšího pluku 30 Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. A právě tehdy se mladý Otakar rozhodl pro trvalou službu v zeleném stejnokroji a stal se vojákem z povolání. Během základní služby absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze a kurs pro důstojníky hospodářské služby v záloze. Po ukončení prezenční služby působil krátce u pěšího pluku 37 v Levoči. Poté nastoupil k dalšímu studiu do školy pro důstojníky hospodářské služby z povolání. Po jejím dokončení v roce 1937 byl jmenován důstojníkem hospodářské služby v hodnosti poručíka u pěšího pluku 32 „Gardského“ se sídlem střídavě v Košicích, Prešově, Popradu a Muráni.

Po rozpuštění armády v roce 1938 se navrátil zpět do Čech, aby nastoupil místo úředníka u Městského úřadu v Plzni. Odtud přešel v roce 1940 na vlastní žádost na Městský úřad v České Třebové, kde začal pracovat jako městský účetní elév. Dne 31. prosince 1940 dovršil předepsanou tříletou čekatelskou dobu v úřednické kategorii a proto byl 1. ledna 1941 ustanoven definitivním obecním úředníkem - městským účetním adjunktem. Dne 10. listopadu 1941 nastoupil z rozhodnutí obecní správní komise do správního oddělení městského úřadu, kde setrval až do květnových dnů roku 1945. Dne 5. května 1945 se Otakar Doležal stal členem právě utvořeného strážního oddílu, odkud byl v červenci téhož roku převelen do Žamberka. Následovala další služební místa - Rychnov n. K., Chrudim, Votice, Český Krumlov, Opava, Turnov a Mladá Boleslav. Dne 30. listopadu 1958 byl Otakar Doležal propuštěn z armády do zálohy. Hlavním důvodem měla být skutečnost, že po dobu svých královéhradeckých studií byl vychováván „v lidoveckém duchu“.

Otakar Doležal byl nucen proti své vůli svléknout vojenský stejnokroj, který podle svých slov považoval za „součást občanské cti“ a v roce 1958 nastoupil do částečného výsluhového důchodu ve výši 892,- Kčs měsíčně. Od 1. ledna 1964 pobíral pouze příspěvek za službu v částce 380,- Kčs měsíčně. Vojenská služba byla pro Otakara Doležala vším a proto v roce 1958 hned po svém propuštění do zálohy byl na vlastní žádost přijat jako občanský pracovník u Okruhového skladu výstroje v Jaroměři a tak se mohl i nadále pohybovat ve vojenském prostředí. Později pracoval na výstrojním oddělení dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi, Novém Městě nad Metují a u VÚ 7370 ve Vysokém Mýtě, kam jako administrativní pracovník z České Třebové denně dojížděl. Posledním pracovním místem před odchodem do důchodu byla kasárna Hůrka v Pardubicích.

Otakar Doležal zůstal po celý život svobodným. V České Třebové žil v Klejchově domě čp. 1100 ve Dvořákově ulici a své poslední bydliště nalezl po výstavbě sídliště Křib v prvním patře domu čp. 1814. V ulicích města jsme pana Doležala vídali vždy s vlídným úsměvem ve tváři a to i přes skutečnost, že vynucený odchod z armády značně změnil jeho život. Nejprve došlo k finančnímu poškození, ale nejvíce jej rmoutila skutečnost, že armáda, jíž zasvětil svá nejlepší léta, se k němu zachovala vpravdě macešsky. Po roce 1989 zažádal plk. Otakar Doležal o rehabilitaci. Té se mu dostalo dne 29. dubna 1992, kdy mu Federální ministerstvo obrany vystavilo rehabilitační list, podepsaný tehdejším ministrem Lubošem Dobrovským.

Ladislav <br />Plíva

Ladislav
Plíva

Ústecký rodák Ladislav "Larry" Plíva byl jako výtvarník a muzikant od konce 60. let minulého století spjat s hnutím českého undergroundu. Za svého působení v Ústí nad Orlicí byl jednou z vůdčích osobností alternativního uskupení zvaného P.A.J.Z.L. (Zkratka slov Pivo a jiné základní lihoviny, později vykládaná jako Praví a jediní zastánci lidu). Plíva byl iniciátorem mnoha poetických happeningů. Po podpisu Charty 77 emigroval v roce 1983 i s rodinou do USA. Žil a tvořil v Hawthornu (New Jersey). Věnoval se převážně abstraktní malbě, elektronické hudbě a konceptuálním instalacím. Ladislav Plíva byl výborným hráčem na kytaru.

Do rodného Ústí se vracel po „sametové revoluci“ poměrně pravidelně, i když ne příliš často. V roce 2008 ho ke společné výstavě pozval Jan Steklík, přední představitel českého výtvarného undergroundu a nepřehlédnutelná osobnost české výtvarné scény. Samostatné expozice dvou ústeckých přátel byly otevřeny v červnu 2008 v místní Galerii pod radnicí. Pro Ladislava „Larryho“ Plívu byla výstava úspěšným „comebackem“. Výstava se setkala s mimořádným ohlasem.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Josef <br />Švenk

Josef
Švenk

3. 12. 1918 -  28.8. 1980

Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741 v České Třebové. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se po základní škole vyučil lakýrníkem u firmy František Jankovský v České Třebové. Během učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když jeho rodiče předčasně zemřeli, musel od svých čtrnácti let manuálně pracovat. Postupně byl zaměstnán u firmy Jankovský, v továrně na karoserie J. Sodomka ve Vysokém Mýtě, u fy Josef Štarman, chladící přístroje v České Třebové a na Správě dílen ČSD.

Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř (AMU) u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě.

V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru Slovenského národního divadla. Na doporučení  prof. Kouckého, ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů.

Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s Orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. V České Třebové naposledy účinkoval 27. května 1976 a do kroniky pořadatelům tehdy napsal slova, o kterých jistě netušil, že v ní jsou jeho slova poslední. Svědčí o tom, že i až do své smrti zůstal Třebovákem. „Jsem hrdý na to, že jsem se narodil v tak malém městě, ale s tak velkou kulturní tradicí a čilým muzikanstským životem, s takovým a tak výborně vedeným orchestrem, jako je Orchestrální sdružení Smetana. Těším se, že v dohledné době opět přijdu mezi Vás a budu zase jedním z Vás. V upomínku na koncert, na který nikdy v životě nezapomenu…“

Josef  Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo na LŠU v České Třebové. Na jeho přítomnost se těšili i v Orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel, vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky.

Emanuel  Karel<br />Zeiner

Emanuel Karel
Zeiner

8. 12. 1851 -  23.6. 1915

Narodil se 8. 12. 1851 v Litomyšli. V letech 1864-71 studoval Gymnázium v Litomyšli. Po maturitě vstoupil do Hradeckého kněžského semináře, po roce však odešel a nastoupil dráhu učitele. Začínal v Budislavi u Proseče, poté působil ve Zhoři u České Třebové, r. 1874 nastoupil na nově zřízenou chlapeckou měšťanskou školu v Ústí nad Orlicí. Postupně se stal členem obecního i okresního zastupitelstva a pracoval téměř ve všech místních spolcích. Historik, komeniolog, srovnávací jazykozpytec v onomastice a etymologii, národopisec, sběratel lidové mluvy, organizátor. Propagátor Ústí nad Orlicí jako letoviska, průvodce po okolí. Zpracoval dějepis města Ústí nad Orlicí. Žil v dnešní ulici T. G. Masaryka v čp. 112. Z díla: Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky (vyd. vl. n. r. 1880 u Karla Rathouského v Rychnově nad Kněžnou). Zemřel  23. 6. 1915 v Ústí nad Orlicí a je pochován na místním hřbitově.

Josef <br />Krčmář

Josef
Krčmář

16. 12. 1908 -  23.8. 1978

Josef Krčmář - soukromý zemědělec, hospodařil na statku o 15 ha, byl dlouholetým náčelníkem Sokola, divadelním ochotníkem, okresním předsedou svazu chovatelů a jednatelem Českého svazu zemědělců. Za okupace organizoval odchod vojáků do zahraničí. Po Únoru byl vyloučen z veřejného života a pro svoji všeobecnou vážnost a důvěru byl považován za nebezpečného. Byl považován za hlavní příčinu neúspěšné kolektivizace v obci. Po mnoha domovních prohlídkách byl za větu vytrženou z kontextu z projevu na pohřbu zatčen a souzen. Lidovým soudem v Žamberku 3. října 1952 a 14. listopadu 1952 Krajským soudem v Hradci Králové byl za pobuřování proti republice odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, k peněžitému trestu 30000 Kčs a ke ztrátě čestných práv občanských na 3 roky. Po návratu z vězení nadále soukromě hospodařil až do roku 1958, kdy soukromé hospodaření již nebylo únosné, a vstoupil do jednotného zemědělského družstva. V JZD pracoval až do odchodu důchodu v roce 1969. Josef Krčmář zemřel v roce 1978.
Rehabilitován byl Okresním soudem v Ústí nad Orlicí 13. prosince 1991.