Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Karel <br />Vejrych

Karel
Vejrych

Narodil se v Kolíně nad Labem v rodině vozmistra Společnosti rakousko – uherské státní dráhy Rudolfa Vejrycha a jeho ženy Josefy. Měl ještě dva mladší sourozence – sestru Elu a bratra Rudolfa.

Po studiích na nižším gymnáziu a varhanické škole absolvoval klavírní oddělení pražské konzervatoře u prof. Josefa Jiránka. Hudební vzdělání si ještě rozšířil na školách ve Výmaru (prof. Stavenhagen), Frankfurtu (prof. Eugen D´Albert) a v Paříži. S houslistou Emanuelem Ondříčkem, bratrem slavnějšího houslisty Františka, podnikl turné po Evropě. Měl úspěchy, kritika vyzdvihovala jeho umělecké pojetí hry, vyspělou techniku a oduševnělý přednes. Veškerý volný čas ale věnoval Kozlovu, vesničce ležící v kopcích nad Českou Třebovou. V roce svatby s Bělou Prokůpkovou (1900) zde provedl přístavbu staré chaloupky, patřící Vejrychově rodině. Na podzim téhož roku se v dokončené „ nové chaloupce“ narodila jeho první dcera Libuše. Rodina Karlova zde bydlela po celých deset let. Potom přístavbu dostala sestra Ela.

Po studiích krátce vyučoval na Hudební škole v Litomyšli, pak přijal místo profesora klavírní hry na konzervatoři v Kišiněvě (Rusko). Po jedenáct let tam každoročně dojížděl s rodinou. Žili zde vždy osm měsíců, zbývající čtyři letní měsíce hospodařili v Kozlově. Zakoupili totiž statek od pana Siťaře, řečeného Pecháčka. V době jejich nepřítomnosti, vedli hospodářství rodiče Vejrychovi. Měli ovšem od syna podrobné písemné pokyny …V roce 1911 zanechal Karel profesury a s velkým elánem se dal do práce na přestavbě statku a na vlastních polích v Kozlově. Z téhož roku je také datováno sgrafito Žnečka ve štítě statku (autor Max Švabinský). O několik let později přibylo na vedlejší stěně, nyní zasklené, další sgrafito. Tentokrát od Rudolfa Vejrycha a motivem bylo malé děvčátko – zahradnice.

Karel pracoval i veřejně. Byl členem výkonného výboru agrární strany v pražské centrále, jako člen okresního výboru v Litomyšli se zasloužil o stavbu silnice z České Třebové do Kozlova. Podzim roku 1927 přinesl konec Karlova idilického hospodaření. Při trhání ovoce spadl se stromu. Jeho nejbližší se domnívali, že utrpěl otřes mozku, ale vše bylo mnohem horší. Po několika dnech lékař zjistil, že šlo o záchvat mozkové mrtvice. Nemohl mluvit, číst, psát. Došlo k prodeji poloviny statku a ke koupi domku v Praze 6 Na Pernikářce, kam se oba manželé Běla a Karel přestěhovali. Po několika dalších záchvatech Karel zemřel a jeho žena se do Kozlova již nevrátila. Žila v Praze u dcery Ičky a dožila u dcery Evy (Svobodové).

Karel <br />Plicka

Karel
Plicka

Vynikající fotograf – výtvarník, režisér, scénárista, kameraman, hudebník, folklorista, hudební vědec a spisovatel, dirigent a pedagog na AMU a FAMU se narodil se českým rodičům ve Vídni. Otec František  (1844–1929) pocházel z Vítova u Slaného, matka roz. Hořčičková (1862–1908) byla rodačkou z České Třebové. Sem se v roce 1900 rodina Plickova přistěhovala. Karlův otec si tu zřídil v Hýblově ulici čp. 67 obchod s prádlem a hračkami. Později se Plickovi přestěhovali do domu čp. 17 na náměstí.


Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a od roku 1904 rád fotografoval (k této činnosti ho přivedl českotřebovský lékárník Adolf Jan Zapský ze Zap).

Zde vychodil měšťanskou školu a do konce svého života se sem rád vracel (zejména za svými příbuznými – známou třebovskou postavičkou byl jeho bratr Emil Plicka). V letech 1909–1913 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927–1931).


Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici (zde se také poprvé setkal se svoji budoucí manželkou). Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu v roce 1918 byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918–1923). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923–1938), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje. Díky svému fotografickému umění zanechal pro archiv Matice slovenské stovky fotografií, kde zachytil krásu, lyriku a poetiku Slovenska. Z jeho sbírání vznikly knihy Český rok (1944), Český zpěvník (1946), U maminky (1956), Veselá kopa (1956), Slovenský zpěvník (1961), vzpomínky Zlatá brána (1964), Z kytice slovenských pohádek (1965), Spiš (1971), Ptáci (1990) aj.


Poté pracoval jako zdatný pedagog filmového oboru bratislavské Školy umeleckých remesiel (1937–1939), fotograficky zachycoval Prahu ve Státním fotoměřickém ústavu (1939–1945), krátce se stal předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti (1945–1946) a z jeho popudu byla založena pražská FAMU (1946). Zde působil v letech 1946–1950 jako děkan a mimořádný profesor kompozice filmového obrazu. Kvůli slábnoucímu zraku byl nucen školu opustit a odejít na zasloužený odpočinek. Od roku 1926 se začal Karel Plicka zajímat též o filmovou dokumentaristiku. Z jeho rukou coby kameramana, střihače, autora námětu, scenáristy a režiséra vznikly dokumentární snímky Za slovenským ľudom (1928), Po horách, po dolách (1929), Jaro na Podkarpatské Rusi (1929), Zem spieva (1933), Jaro v Praze (1934), Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi (1936), Věčná píseň (1941), Praha barokní (1943), Chebsko (1943), Pán prezident na Slovensku (1945) atd.


Mezinárodního věhlasu dosáhl právě snímkem Zem spieva (1933), který byl s českými filmy Extase (1932), Bouře nad Tatrami (1932) a Řeka (1933) oceněn Čestným uznáním za režii a hlavně Cenou města Benátek (1934) na italském II. Mezinárodním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jako kameraman se podílel na poválečných dokumentech Otakara Vávry Vlast vítá (1945) nebo Cesta k barikádám (1946) a jako umělecký poradce na snímcích Martina Friče Jánošík (1935) a Varúj…! (1946). Byl to on, kdo Fričovi doporučil pro úlohu Jánošíka budoucího herce Paľo Bielika. Své fotografie, v nichž Plicka dokázal skloubit estetické možnosti, monumentalitu, skvělé osvětlení a kultivovanost, uveřejnil např. ve foto publikacích Slovensko (1937), Praha ve fotografii (1940), Praha královská (1940), Slovensko ve fotografii (1949), Vltava (1957), Žijeme v Praze (1964), Československo (1974), Procházky Prahou (1976) a zejména několikrát vydaný Pražský hrad (1940). Jeho knihy se dočkaly řady překladů a vydání.
Mimo ocenění za své snímky (kromě filmu Zem spieva byl film Po horách, po dolách roku 1932 oceněn Zlatou medaili na Výstavě umění ve Florencii) a čestnými členstvími v různých československých a mezinárodních kulturních institucí (např. Umělecká beseda slovenská, Národopisná společnost československá, Unie slovanských novinářů, Společnost pro hudební výchovu) získal oficiální ceny: Řád práce (1954), Zasloužilý (1959) a Národní (1968) umělec, Národní cena Slovenské socialistické republiky (1975), Řád republiky (1979) či Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).


Významný a všestranný český a slovenský dokumentární filmař, sběratel, etnograf, fotograf, kameraman, režisér, tvůrce, hudební vědec, spisovatel, pedagog a profesor Karel Plicka zemřel v Praze ve vysokém nedožitém věku devadesáti tří let. Pohřben je na Národním hřbitově ve městě Martin na Slovensku. Na jeho počest vznikly filmové i televizní dokumenty (například v letech 1970 a 1994), byly napsány knižní monografie, otevřeno muzeum ve slovenské Blatnici a vydána poštovní známka (2008).

Jaroslav <br />Bittl

Jaroslav
Bittl

Narodil se 20. června 1931 v Praze. V roce 1939 se na dlouhou dobu přestěhoval do České Třebové. Absolvoval zde obecnou školu, měšťanskou školu a odmaturoval na gymnáziu. Studoval Masarykovu univerzitu, Pedagogická studia dokončil v Pardubicích. Mnoho let pracoval jako vedoucí výtvarného oboru na LŠU v Pardubicích, kde posléze pracoval také jako ředitel této školy. Byl nadaný nejen po stránce výtvarné, ale známa je také jeho básnická tvorba. V roce 2000 se vrátil do České Třebové. V roce 2012 obdržel cenu města Česká Třebová - Kohout za dlouholetou výtvarnou a spisovatelskou práci.  

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel  <br />Klouček

Karel
Klouček

31. 10. 1919 -     ?   

Plachtař, motorář, absolvent plachtařské zkoušky stupně „A“, člen „Masarykovy letecké ligy“, 1936-1964 náčelník a instruktor plachtařů v Ústí nad Orlicí.

Rudolf  <br />Lukes

Rudolf
Lukes

7. 10. 1861 - 5. 12. 1934

Jediný syn pěvce J. L. Lukese se narodil 7. 10. 1861 v Praze. Ač studoval zpěv a vystoupil i v Národním divadle, stal se lékařem. Poté odešel do Vídně, po návratu dvacet let závodním lékařem Mirošovské důlní společnosti v Libušíně. V r. 1911 si v Ústí postavil dům (Lázeňská 576). Otevřel poradnu, kde bezplatně léčil nemocné tuberkulózou. Zakládal spolky pro pomoc nemocným - pod jeho vedením pracovala Poradna pro matky a kojence, Červený kříž, Spolek proti tuberkuloze. Na svém pozemku zřídil kolonii pro opuštěné sirotky a po mnoho let o ně s manželkou pečoval.  V rámci dobrovolných hasičů založil tzv. Samaritánské čety. V Lipovci zřídil "letní lehárnu", kde TBC léčil mlékem, klidem a pobytem na čerstvém vzduchu. Od r. 1913 až do smrti ředitelem Albertina v Žamberku. Finančně i zkušenostmi pomáhal při budování ústecké nemocnice. Za zásluhy o město a okres jmenován r. 1931 čestným občanem. Zemřel 5. 12. 1934 v Žamberku, je pochován na ústeckém hřbitově.

Alois <br />Šlezinger

Alois
Šlezinger

28. 10. 1806 -  24.2. 1893

Narodil se 19. 10. 1806 v Ústí nad Orlicí v domě čp. 314 (dnešní Lukesova ul.). Vyučil se tkalcem a odešel do světa na zkušenou. Vrátil se roku 1829. Postupně si zřídil sklady s rukodělnými tkaninami v Praze a Kutné Hoře. Stal se prvním exportérem ústeckých rukodělných tkanin. Při návštěvách v Praze a Kutné Hoře se seznámil s českými buditeli a vlastenci. Stal se členem tajných revolučních spolků, K. H. Borovskému pomáhal v Praze a po českém venkově šířit jeho tisk. Aktivně se zapojoval do revolučních událostí roku 1848. Byl zatčen a vězněn. I po propuštění stále pod policejním dohledem. V roce 1856 se i s rodinou vystěhoval do Spojených států, kde v Nebrasce farmařil. Své vzpomínky a zážitky postupně vydával v krajánském časopise "Amerikán" v Chicagu. Jimi se inspiroval spisovatel Otto Janka při psaní knihy "Jsem Sioux!" (Albatros, 1964). Některé vzpomínky lze najít i v knize A. Branalda "Hrdinové všedních dnů". Zemřel v Denveru v USA 24. 2. 1893 a byl pochován na tamním hřbitově.