Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Havel

Josef
Havel

Narodil se 13. 10. 1937 v Litomyšli. Spisovatel, autor literatury faktu, filmař (kronikářské filmy o Ústí n. Orlicí), publicista a vlastivědný pracovník. Učil se soustružníkem v n.p. Kovostav, studium zakončil maturitou na Vyšší prům. škole strojně textilní v Náchodě. Poté 2 roky vojenské služby u protiletadlového dělostřeleckého pluku v Brně - Židenicích. V r. 1960 se vrátil do n.p. Kovostav na pozici technického kontrolora a později konstruktéra, podílel se na realizaci prvního provozuschopného bezvřetenového dopřádacího stroje na světě – BDA 200. Po r. 1970 nastoupil do Výzkumného ústavu bavlnářského, kde setrval až do odchodu do důchodu v r. 1998. Věnuje se událostem válečného období, zejm. let 1937-45. Knižní tvorba: ...in memoriam (1993), Z historie létání v Ústí nad Orlicí (1997), Poupata ožehlá nenávistí (2000), Štvancem svědomí (2002) aj. Za svou činnost byl oceněn - v r. 2007 Cenou E. E. Kische – Čestné uznání za významné dílo literatury faktu, v r. 2008 Cenou starosty města Ústí nad Orlicí za rok 2007.

Karel <br />Adámek

Karel
Adámek

Statkář, politik a veřejný činitel. V rodišti byl první starosta okresního zastupitelstva, později člen okresní školské rady. Poslanec zemského sněmu ve volebním obvodu měst Lanškroun, Ústí nad Orlicí a Česká Třebová. Mladočech, volen 1889-1913. V letech 1879-1900 byl poslancem říšské rady. Po roce 1907 její doživotní člen. Je autorem také textu, "O židech", který kritizuje údajné germarnizační snahy židů a způsoby jakým získávají českou půdu. Dnešní optikou lze tento text posuzovat jako antisemitský, nicméně zapadal do jednoho z názorových proudů v období tzv. Hilsneriády, který rozděloval politickou reprezentaci i běžnou společnost v názorech na židovské spoluobčany.
Vědecké ambice naplňoval prací v archeologické komisi při České akademii, 1888 spoluzakladatel Společnosti přátel starožitností. 1895 čestný předseda české Národopisné výstavy v Praze, 1907-1911 předseda Svazu českých okresů v Království českém. Z literární činnosti jsou zajímavé paměti, především na působení v říšské radě. Byl mu udělen titul Čestný občan Přelouče.

Vladimír <br />Merhaut

Vladimír
Merhaut

Vladimír Merhaut se narodil v České Třebové. Jeho otcem byl herec a divadelní ředitel Alois Merhaut. Po studiích pokračoval v rodinné tradici, začínal hrát ve venkovských divadlech a u kočovných společností svého otce, ale i u V. Suka a dalších. V letech 1892–1905 byl členem divadelní společnosti Elišky Zöllnerové, v letech 1905– 1908 hrál u společnosti A. Frýdy v Brně. Od září 1908 do roku 1911 byl angažován jako herec a režisér v Aréně na Smíchově. Svojí kariéru úspěšně završil v letech 1911–1933 v činohře Národního divadla v Praze.


Před vstupem do Národního divadla účinkoval často i v operetě a v opeře. V ND hrál postavy realisticky pravdivé a charakterově přesné. Dbal na pečlivou divadelní masku svých rolí a skvěle promyšlenou práci s rekvizitou. Na jevišti vytvářel zejména malé postavy různých rázovitých vesnických mužů, ale i sluhů, šašků, správců, farářů, dědů a tvrdohlavců, v nichž uplatňoval svůj láskyplný humor (Loupežník, Převrat, Revizor či Jedenácté přikázání). V několika inscenacích v Národním divadle hrál s Merhautem i syn Vladimír Merhaut ml. a dcera Eva Merhautová.


Kromě herecké práce byl autorem operetních libret (např. Výlety pana Broučka na měsíc), zabýval se loutkovým divadlem a byl významným propagátorem maňáskového divadla. Vystupoval ve vlastních maňáskových produkcích a spolupracoval s herečkou a kolegyní z Národního divadla Liběnou Odstrčilovou jako recitátor v jejích loutkových představení Umělecké loutkové scény (1917–1920).


Aktivně se zapojoval také v Ústřední jednotě českého herectva. Ještě v dobách němého filmu se dvakrát nechal zlákat filmovou prací, která mohla zachytit jeho specifické herecké umění. Představil se jako harfeník Břinkal v komedii Ahasver (1915) Jaroslava Kvapila a jako záhadný doktor Ambicius „Ctižádostivý“ v dramatu Václava Binovce Plameny života/Ráj a peklo bohémy (1920). Herecky spolupracoval s Československým rozhlasem. Pohřben je v pražských Strašnicích.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Oldřich <br />Bittl

Oldřich
Bittl

5.8. 1905 - 6.3. 1978

Jedním z nejznámějších českotřebovských divadelních ochotníků, jehož jméno je dodnes – s výjimkou těch nejmladších – známé všem našim spoluobčanům, byl bezesporu pan Oldřich Bittl. Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu a nesporný talent, zděděný po předcích, jej záhy přivedl na „prkna, jež znamenají svět“ a jevišti zůstal věrný po celý svůj život.


Kočovná divadelní společnost, v níž rodina Bittlova působila, se stala ve své době velice známou, zejména ve východních Čechách. Na jedné ze „štací“, v Brandýse nad Orlicí, se dne 5. srpna 1905 manželům Jaroslavě a Josefu Karlu Bittlovi narodil předposlední z pěti synů, Oldřich.

Josef Karel Bittl v roce 1912 ve věku dvaačtyřiceti let zemřel a paní Jaroslava byla nucena se vedle práce na scéně věnovat výchově svých synů. V následujících letech divadelní společnost pana ředitele Hurty, u níž Jaroslava Bittlová působila, zavítala čas od času i do České Třebové. Zde se Jaroslava Bittlová poznala s majitelkou cukrárny v Hýblově ulici paní Františkou Duškovou. Ta paní Bittlové nabídla, aby se syn Oldřich, který právě končil školní docházku, v Duškově závodě vyučil cukrářem. Tak se také stalo a Oldřich Bittl se o řadu let později stal majitelem vlastní cukrárny pod podloubím dnes již neexistujícího domu čp. 42 na náměstí. Tomuto zaměstnání se věnoval i po znárodnění. Vedle vlastní profese však dokonale využíval daru, vloženého do kolébky jednou ze tří sudiček, hereckého talentu.


Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se Oldřich Bittl během svého života objevil. Namátkou připomeňme např. tituly Don Carlos, Matka, Maryša, Na dvoře vévodském, Bílá nemoc a Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou.


Po řadu let vystupoval Oldřich Bittl po boku svého kamaráda Čeňka Hampla. Bývaly to ku příkladu mikulášské a čertovské pochůzky, kdy Mikuláš v podání Č. Hampla a čert O. Bittla, v kostýmech, zapůjčených divadlem v Pardubicích, vzbuzovali opravdový respekt u všech dětí v navštívených rodinách. Tradiční byly velikonoční vyjížďky za koledou, a to třeba i s bračkou taženou párem koní. Od některého z hospodářů v Semaníně se vypůjčil pár koní s bryčkou, která se týden před „šmekustrem“ zprovoznila, ozdobila pestrými pentlemi, a již se vyjíždělo na koledu po třebovských sousedkách.


Oldřich Bittl se podílel ve spolupráci s malířem a hercem Karlem Tomšem i na výzdobě sálů v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními plesy. Uplatnil se také jako divadelní režisér, maskér a poradce pro dětská představení. Podílel se na mnoha estrádních a kabaretních vystoupeních, kde účinkoval po boku Karla Tomše, Jarky Sedláčkové, Vlasty Přívratské a dalších místních umělců.


Samostatnou kapitolou v umělecké činnosti Oldřicha Bittla bývalo působení na Jabkancových poutích. Zde vytvořil nezapomenutelnou postavu „obecního policajta“, podávajícího hlášení „purkmistrovi“ Čeňku Hamplovi. Na pódiu u kostelíčka se však objevil i v dalších výstupech, např. s J. Vařečkovou.


Oldřich Bittl se s námi navždy rozloučil v nemocnici v Pardubicích dne 6. března 1978 ve věku nedožitých třiasedmdesáti let.

Ludvík <br />Shejbal

Ludvík
Shejbal

24.8. 1885 -  29. 11. 1970

Narodil se v České Třebové, v rodině strojvůdce Jana Shejbala. Patřil k největším odborníkům na železnici. Odbornost získal na Vysokém učení technickém v Praze, soukromým studiem anglické a americké literatury a mnohaletou praxí na dráze.


Jako přednosta Dílen ČSD v České Třebové se pustil do složitých rekonstrukcí zastaralých a nevyhovujících typů lokomotiv, zajímal se o konstrukce lokomotiv zahraničních. Za své peníze podnikl studijní cestu po francouzských a anglických drahách. Své bohaté zkušenosti si nenechával pro sebe. Přednášel na pražské technice jako docent stavbu železničních strojů. Pracoval také na českotřebovské radnici. Po dvě volební období působil ve funkci prvního náměstka starosty a v letech 1927-28 zastával dočasně starostenský úřad za zemřelého starostu Touška. V roce 1942 byl přeložen do dílen v Lounech. Po II. světové válce pracoval na ministerstvu železnic a byl členem UIC (Mezinárodní železniční unie). Ještě v únoru 1948 se zúčastnil jako vrchní technický rada zasedání UIC v Amsterodamu. Krátce na to byl vyřazen z aktivní služby a penzionován. Ing. Shejbal se natrvalo přestěhoval do svého rodiště – České Třebové, kde nastoupil jako externí učitel na Vyšší školu železniční. Na škole byl velice oblíben. Pedagogickou činnost ukončil v roce 1956.

Jaroslav <br />Čada

Jaroslav
Čada

21.8. 1903 -  31.8. 1974

Narodil se v rodině textilního dělníka v Ústí nad Orlicí. Od dětství měl dvě lásky přírodu a malování. Po vystudování textilní školy v místě rodiště se stal textilním návrhářem. Začínal v Brně v továrně na koberce, pokračoval u textilní firmy Jandera v rodném městě. Když byl v nedalekém Parníku u České Třebové v komplexu textilní továrny vybudován samostatný závod 07 Textilní tvorba n.p. Praha, nemohl v novém kolektivu chybět ani Jaroslav Čada. V textilním ateliéru působil až do odchodu na zasloužený odpočinek.


Ve volném čase se věnoval výtvarnému umění. Používal hlavně olejové barvy, nevyhýbal se ale ani grafické technice. Nejraději maloval prosluněná jara s rozkvetlými stromy, roubené chaloupky, Tichou Orlici se svými kouzelnými zákrutami, romantická zákoutí rodného města i krajinu z jeho okolí (Presy, Přívrat, Řetová, Klopoty, …). Inspirovaly jej i slovenské Tatry, Šumava, Krkonoše a Orlické hory. Usilovnou prací a vlastní pílí se propracoval mezi nejlepší krajináře Východočeského kraje.


Jeho obrazy měli možnost vidět návštěvníci výstav v Ústí nad Orlicí, Lanškrouně, Praze, Vysokém Mýtě a České Třebové.