Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František <br />Broulík

František
Broulík

Narodil se 24. 4. 1853 v Ústí nad Orlicí v domku čp. 145 na Příkopech. Vynikal krásným hlasem, který mu s pomocí učitele Fr. Špindlera zajistil přijetí do brněnského kláštera minoritů (vokalista). Studoval gymnázium, s příchodem mutace však musel místo vokalisty opustit. Vrátil se do rodného města a nastoupil místo písaře v kanceláři dr. Pitry. Ten na mladý talent upozornil Jana Ludevíta Lukese, který mu zprostředkoval kancelářské místo v Praze a ujal se jeho pěveckého výcviku (1875). Dne 17. 7. 1878 poprvé vystoupil v Prozatímním divadle a pro velký úspěch byl ihned angažován. Po roce však odešel do Štětína, později přijal nabídku ředitele vídeňské opery W. Jahna a stal se členem tehdy nejproslulejší opery ve střední Evropě. Z Vídně odešel do Pešti (1884-1903), kde spolu s Irmou Reichovou tvořili "slavné české souhvězdí". Hostoval také na českých scénách. Po změnách hranic v r. 1918 měl z důvodu přiznání penze přijmout maďarské občanství. Odmítl, přihlásil se ke svému češství, avšak přišel téměř o všechen majetek. Přesídlil tedy s rodinou do Vídně a přijal místo na velvyslanectví Československé republiky. Zde přispíval do českých novin. Rodné město navštívil pouze několikrát při svých dovolených. Po smrti druhé ženy se odstěhoval k dceři Elišce na statek ve Stanislawowě (dnes Ivano-Frankivsk), kde v listopadu r. 1931 zemřel.

Josef <br />Švenk

Josef
Švenk

Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741 v České Třebové. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se po základní škole vyučil lakýrníkem u firmy František Jankovský v České Třebové. Během učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když jeho rodiče předčasně zemřeli, musel od svých čtrnácti let manuálně pracovat. Postupně byl zaměstnán u firmy Jankovský, v továrně na karoserie J. Sodomka ve Vysokém Mýtě, u fy Josef Štarman, chladící přístroje v České Třebové a na Správě dílen ČSD.

Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř (AMU) u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě.

V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru Slovenského národního divadla. Na doporučení  prof. Kouckého, ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů.

Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s Orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. V České Třebové naposledy účinkoval 27. května 1976 a do kroniky pořadatelům tehdy napsal slova, o kterých jistě netušil, že v ní jsou jeho slova poslední. Svědčí o tom, že i až do své smrti zůstal Třebovákem. „Jsem hrdý na to, že jsem se narodil v tak malém městě, ale s tak velkou kulturní tradicí a čilým muzikanstským životem, s takovým a tak výborně vedeným orchestrem, jako je Orchestrální sdružení Smetana. Těším se, že v dohledné době opět přijdu mezi Vás a budu zase jedním z Vás. V upomínku na koncert, na který nikdy v životě nezapomenu…“

Josef  Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo na LŠU v České Třebové. Na jeho přítomnost se těšili i v Orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel, vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky.

Rudolf  <br />Lukes

Rudolf
Lukes

Jediný syn pěvce J. L. Lukese se narodil 7. 10. 1861 v Praze. Ač studoval zpěv a vystoupil i v Národním divadle, stal se lékařem. Poté odešel do Vídně, po návratu dvacet let závodním lékařem Mirošovské důlní společnosti v Libušíně. V r. 1911 si v Ústí postavil dům (Lázeňská 576). Otevřel poradnu, kde bezplatně léčil nemocné tuberkulózou. Zakládal spolky pro pomoc nemocným - pod jeho vedením pracovala Poradna pro matky a kojence, Červený kříž, Spolek proti tuberkuloze. Na svém pozemku zřídil kolonii pro opuštěné sirotky a po mnoho let o ně s manželkou pečoval.  V rámci dobrovolných hasičů založil tzv. Samaritánské čety. V Lipovci zřídil "letní lehárnu", kde TBC léčil mlékem, klidem a pobytem na čerstvém vzduchu. Od r. 1913 až do smrti ředitelem Albertina v Žamberku. Finančně i zkušenostmi pomáhal při budování ústecké nemocnice. Za zásluhy o město a okres jmenován r. 1931 čestným občanem. Zemřel 5. 12. 1934 v Žamberku, je pochován na ústeckém hřbitově.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Miloslav <br />Kašpar

Miloslav
Kašpar

23.2. 1924 -  25.1. 2012

Miloslav Kašpar se narodil dne 23. února 1924 v Dašicích, v rodině obuvníka Karla Kašpara a jeho manželky Marie, rozené Šedové. Miloslav měl ještě tři sourozence. Poté, když rodiče krátce po sobě (matka v prosinci 1929, otec v lednu 1930) zemřeli na epidemii tyfu, byly osiřelé děti rozebrány příbuznými na vychování. Malý Miloslav se tak dostal ke svým prarodičům, kde zůstal až do doby ukončení obecné školy.


Po absolvování pěti tříd obecné školy v Chocni vychodil čtyři třídy klasického Rašínova státního gymnázia v Hradci Králové. Studia ukončil v roce 1940. V době od 20. března 1940 do 20. září 1942 se vyučil číšníkem v hotelu „U nádraží“ Františka Jarolíma v Chocni. Zde zůstal zaměstnán do 27. září 1943, kdy byl totálně nasazen ve válečném průmyslu, v továrně fy Mráz v Chocni. Na konci druhé světové války se opět navrátil ke svému někdejšímu zaměstnavateli, kde setrval až do 30. září 1946. Od 1. října 1946 nastoupil vojenskou presenční službu, odkud se vrátil opět k Františku Jarolímovi do Chocně. Odsud definitivně odešel 20. srpna 1949. Během učení navštěvoval Miloslav Kašpar Živnostenskou pokračovací školu pro živnosti potravní ve Vysokém Mýtě. Po odchodu z choceňského hotelu v letech 1949 – 1951 absolvoval Hotelovou školu v Mariánských Lázních. Svá studia uzavřel v roce 1965 maturitou na Střední ekonomické škole veřejného stravování v Brně.


Od roku 1951 nalezl Miloslav Kašpar zaměstnání jako odborný referent Pohostinství Praha. Následujícího roku se stal náměstkem ředitele Krajské správy RaJ, od roku 1955 působil ve stejné funkci na podnikovém ředitelství RaJ v Pardubicích. V roce 1959 přešel jako vedoucí provozního oddělení, technolog výroby a vedoucí obchodně výrobního oddělení na podnikové ředitelství RaJ Ústí nad Orlicí.


Dne 1. července 1966 nastoupil jako vedoucí do českotřebovské restaurace Modrá hvězda v domě čp. 35 na dnešním Starém náměstí. Zde jej má řada z nás dosud v živé paměti. V této funkci zde setrval až do 31. prosince 1980. Současně s ním zde nalezla zaměstnání také jeho manželka Danuška, rozená Fišerová, s níž se oženil v dubnu 1954. Z manželství se narodil syn Miloslav.


Restaurace Modrá hvězda pod jeho vedením jen vzkvétala. Miloslav Kašpar patřil totiž ještě k té generaci hostinských, kteří na vlastní kůži poznali prostředí soukromých restauračních zařízení a s nimi spojenou úctu a vážnost zaměstnanců k hostům. Velice brzo si zde získal své oblíbené hosty, kteří se tu stávali každodenními návštěvníky.

Jiří <br />Pichl

Jiří
Pichl

18.2. 1872 -  20. 12. 1952

 Narodil se v rodině strojvedoucího ČSD. Jeho rodným domem byla bývalá škola čp. 11. Dům stojí v ulici za kostelem poblíž náměstí. Základní školu absolvoval v České Třebové, gymnázium v Hradci Králové.  Po studiích odešel přímo k žurnalistice. Začal v chrudimském časopise Hlasy východních Čech, pokračoval v Pelclových Rozhledech, Českých novinách, České demokracii a Českém slově (u kterého se podílel v roce 1907 na jeho vzniku), vydával brožury o programu nár. soc. strany. Ve dne pracoval v redakci, večery trávil na schůzích a přednáškách. Organizoval Ústřední školu dělnickou a poté i Dělnické gymnázium.

Za 1. republiky byl dvakrát zvolen do Senátu a také za prvního popřevratového starostu na Královských Vinohradech. Působil také v novinářských organizacích: ve Spolku českých žurnalistů, Jednotě českých novinářů a hlavně v Syndikátu československých novinářů. V roce 1920 byl zvolen syndikem a v této funkci setrval do 11. června 1939. Při oslavě  70. narozenin J. Pichla roku 1942 byl jubilant na schůzi novinářů jednomyslně zvolen doživotním čestným syndikem českých novinářů. Za německé okupace byl pod dozorem německé policie a v ústraní zůstal i po 2. světové válce. Zemřel v Praze a pohřben je na Vinohradském hřbitově.

Jan <br />Hanuš

Jan
Hanuš

2.2. 1915 -     ?   

Jan Hanuš se narodil 2. února 1915 v Klukách u Kutné Hory. V roce 1944 se oženil s dívkou německé národnosti a koupili si dům v Králikách. Pod psychickým nátlakem byl v roce 1955 přinucen ke spolupráci s StB. 18. prosince 1958 byl Krajským soudem v Hradci Králové odsouzen z důvodu ohrožení státního tajemství k 2 letům odnětí svobody. Trest nastoupil ve Valdicích a na "Tmavém dole" u Žacléře jako pomocný pracovník v dole. Po propuštění z vězení pracoval Jan Hanuš jako řidič nákladního automobilu, od roku 1962 jako řidič autobusu. 

Jan Hanuš byl rehabilitován Krajským soudem v Hradci Králové 2. listopadu 1990.