Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Mojmír <br />Stránský

Mojmír
Stránský

Mojmír se narodil 29. června 1924 v České Třebové část Parník (ulice Benátky č.p.34) jako nejmladší ze tří dětí manželů Stránských. Jeho otec František, rodák z České Třebové, byl železničář, strojvedoucí. Po úrazu v období po první světové válce, kdy přišel o pravou nohu pod kolenem, musel pracovat v mzdové kanceláři kde dělal výplaty strojvedoucím. Rentu nedostával, poněvadž se mu úraz stal mimo pracovní dobu. Matka Bohumila, rozená Bytnerová, se starala o domácnost a menší hospodářství - pocházela z Červenky u Litovle na Hané.Už jako klukovi mu byl Mojmírovi vzorem jeho starší bratr František (1914), ale i se sestrou Jiřinou (1918) si dobře rozuměl. Když vychodil měšťanku, přesvědčovala ho matka aby si udělal průmyslovku a stal se strojvedoucím. Bratr mu to rozmluvil slovy: než být študovaný lepší je být manuálně zručný. Nastoupil tedy v České Třebové do učení na automechanika v soukromé autodílně Josefa Sovy, který zaměstnával kromě Mojmíra ještě další dva učedníky. Už po dvou letech v učení se aktivně zúčastnil strojírenské výstavy, kde představil dílo „Vodácký hasák“. Ten rok soutěž vyhráli dva učni a jedním z nich byl i Mojmír, pro kterého vítězství znamenalo totéž co získat výuční list. Ještě rok se měl zaučovat na automechanika, ale z učení odešel (spíše utekl) a šel pracovat k bratrovi do dílny Moto-Velo-Sport, kde ve volných chvílích pracovali na vývoji vozítka.

Koncem války byl totálně nasazený v továrně v Kerhaticích (12 km od České Třebové v okrese Ústí nad Orlicí). Pracoval na kompletaci leteckých motorů BMW do letadla FockeWulf, později jako vedoucí zkušební stanice (kde byla improvizovaná montáž do letadla). To již se ale poohlížel po dceři rolníka Krčmáře, starosty obce Mostek, slečně Oldřišce. Pár měsíců před koncem války z letecké továrny odešel k soukromníkovi Josef Štarmanovi do České Třebové a tam pracoval na chladících strojích. Byl zařazen do vývojové skupiny k řešení problémů chladící techniky. Na bratrův popud se koncem roku 1945 představil rodičům slečny Oldřišky a 8. ledna 1946 byla svatba. Měsíc oba bydleli u rodičů, poté si vyklidili horní patro v dílně na Parníku a přestěhovali se tam. Ještě téhož roku, 16. listopadu, se jim narodila dcera Jiřina. Potom však musel jít Mojmír na dva roky na vojnu do Českých Budějovic (později i do Plzně), kde dělal řidiče autobusu. Rodinu mu naštěstí pomáhal živit otec jeho ženy Oldřišky. V té době přišla na trh koženka a jelikož k ní měl na vojně přístup, propašoval si jí pár metrů domů. Bylo z ní pošito první „koženkové“ vozítko pro invalidního holiče Po návratu z vojny se pustili do vývoje vozítka.

Bratr, který byl již v té době politicky pronásledován a neměl tedy do výroby moc chuti, postoupil hlavní iniciativu Mojmírovi. Tomu se mimo jiné 5. února 1950 narodil syn Mojmír a 11.července 1951 dcera Miroslava. Doba soukromému podnikání nepřála a tak byli oba bratři nuceni vstoupit do výrobního družstva invalidů, aby mohli ve vývoji a výrobě vozítek pokračovat. Z prostorových důvodů přemístili výrobu vozítek do Solnice. Mojmír však stále bydlel s rodinou v České Třebové a do Solnice v Orlických horách i s bratrem dojížděli ve vozítkách. Výroba tříkolových strojů potažených koženkou se zdárně rozrůstala. Rok 1954 nezačal příliš radostně. Začátkem ledna zemřel Mojmírovi otec a koncem ledna tragicky havaroval ve vozítku bratr. Mojmír si řekl že nemůže nechávat i nadále rodinu doma samotnou, tak udělal z dílny v České Třebové vývojovou dílnu pro přípravky do Solnice a ještě se třemi kolegy (Josef Štarman - bývalý továrník, Josef Vaňous a Václav Škeřík, později se přidal i Hanzl) na nich pracovali. Jenže to se stalo trnem v oku některým straníkům. Zřejmě se báli, že Mojmír chce družstvo v Solnici zavřít a tak mu dali nůž na krk: Buď vstoupí do KSČ nebo musí odejít. Toho roku se mu ještě narodilo čtvrté dítě - 29.října 1954 dcera Oldřiška. Mojmír raději odešel z družstva dobrovolně z vlastního křesťanského přesvědčení. Roli sehrála i hrozba dalších perzekucí jeho rodiny.V České Třebové byl pak jedním ze spoluzakladatelů nového družstva Později získalo název Orlík) do kterého přešel s kolegy z vývojové dílny. Jejich sídlem byly prostory bývalé pražírny a hospody U Rudolfů. Začali vyrábět pekařské váhy a zámečnické výrobky. Počet zaměstnanců se rychle rozrůstal,, brzo mělo družstvo asi 25 zaměstnanců, z velké části vesměs invalidních. V té době byl provoz podle rozhodnutí KNV Pardubice součástí družstva invalidů v Chocni. Když přišel pan Štarman s tím, že by mohli dělat kompresory, řekl mu Mojmír: Já chci dělat vozítko, ale jakmile začneme dělat něco jiného, nebude na vozítko čas. Jelikož na jeho slova začalo časem docházet, z družstva odešel.

Vyklidil a opravil si starou dílnu na Parníku u Šreflovy vily a pod hlavičkou Vědeckotechnické společnosti, které se stal členem, začal svou vlastní činnost.Nejprve začal s výrobou paprskových kol (měl přístup k plechu zdarma, jako odpadu) a zpátečky na Velorex 250. Poté získal zakázku na výrobu podvalníků, které přihlásil k patentování a stále přemýšlel co dál. Sledoval tisk a řekl si, že pro invalidy žádná továrna nic nedělá, a tak že by mohl udělat ruční řízení pro tělesně postižené občany. Ze zkušeností svého otce dobře věděl jak se invalidní občané cítí. První zakázkou bylo ruční řízení pro Renault 4 CV, za kterou dostal 1260,- Kč. Nechal si svou konstrukci patentovat a začali chodit další zakázky. Ruční řízení představil i brněnském Veletrhu. Postupem času bylo zájemců o ruční řízení čím dál víc - dokonce i ze zahraničí ... Velký zájem nebyl však režimem kvitován kladně a tak Mojmíra donutili přejít se všemi přípravkami pod družstvo Orlík. Ten si myslel, že bude na vylepšování ručního řízení pokračovat, ale jakmile jim předal veškerou dokumentaci, zakázali mu vstup do družstva. Mojmír však neváhal a začal se, i přes údiv okolí, s družstvem soudit. Soud vyhrál a získal 20 tisíc korun (bohužel 10 tisíc musel zaplatil tomu, kdo mu maloval veškeré výkresy). Velice jej těšilo, že soudce pronesl po uzavření případu větu: To je první věc u soudu, kdy soukromník vyhrál nad socialistickým sektorem. Protože však ztratil práci, musel si najít práci jinou. Vzpomněl si, že kdysi chtěli dělat vozítka z plastických hmot. Na výroční schůzi Vědeckotechnické společnosti požádal hlavního inženýra, jestli by mohl pracovat v Kovoně Karviná ve výrobě laminátů, aby se ji naučil. Inženýr souhlasil, ale s podmínkou, že tam bude dělat zadarmo. Mojmír souhlasil. Manželce dal ušetřené peníze na měsíc dopředu a aby nemusel být v Kovoně dva měsíce, dělal na dvě směny. Práce s pryskyřicí jej velice bavila a hlavně tam viděl, jak se připravují sportovní karosérie pro Karosu Vysoké Mýto. Nabídli mu že si může domů odnášet veškeré zmetkové věci a tak si vozítkem navozil domů spousty laminátových bočních vozíků k motorce. Ty poté opravoval a prodával, aby si vydělal něco na živobytí. V Kovoně dal dohromady partu nadšenců, kteří byli schopni společnými silami udělat karosérie na vozítka s podmínkou, že každému jedno zbude. V době kdy se pracovalo na karosérii pro vozítko, nosil v hlavě nápad na realizaci domácího skútru pro invalidy Vyrobil jej, slavnostně dovezl do Prahy a předal zájemkyni, která byla velice spokojená, protože se tak dokázala po bytě pohybovat bez cizí pomoci. Udělal tedy dalších 5 takových vozítek a dodal je do Kladrub. Bohužel ne za všechny mu tam zaplatili.Tou dobou již byly dokončeny výlisky na 5 vozítek a tak musel začít pracovat na šasi. Aby nebylo vozítko moc dlouhé, motor byl částečně postaven. Po vzoru vozítka BMW Isetta mělo vozítko 2 kola vzadu u sebe (na pohled tříkolka), čímž mohl být vyloučen diferenciál. Vozítko mělo výborně vyřešenu geometrii tak, že když se i ve větších rychlostech pustil volant, vozítko Super Laminát stále bezvadně sedělo na silnici. Motoristické zájmy a další získané zkušenosti s laminátem, zapříčinily, že se pustil i do výroby kapotáže na motocykl Věděl, že plechové kapotáže jsou těžké a hlučné a tak postupně vytvaroval dvoudílnou kapotáž, která měla ochránit jezdce před nepohodou i při možném pádu a dal na ni chráněný patentový vzor.Vozítko Super Laminát (včetně ručního řízení) i kapotáž na motocykl bylo ještě ten rok představeno na veletrhu v Brně u pavilonu Z. Na kapotáže motocyklů se nahrnulo spoustu nových zakázek, ale politický tlak je nedovoloval vyrábět v domácích podmínkách. Mojmír měl jít opět pod výrobní družstvo do Pardubic. S nimi se však nedohodl a kapoty vyráběl doma v dílně. Jeden prototyp dal státní bezpečnosti, která slíbila zaplatit patent. Bohužel však do hry vstoupil Vertex Litomyšl, který kapotáž okopíroval a nechal si ji patentovat. Když Mojmír namítal že je to porušování řádu o vynálezech, ukázali mu malé odchylky od jeho kapotáže a jeho chráněný vzor neuznali.Nebyla opět práce a tak nezbývalo nic jiného než pod tlakem situace poprvé v životě nastoupit do zaměstnání - ve Strojtexu v České Třebové pracoval nějaký čas jako brusič. Psal se rok 1968 a na Mojmíra působil pozitivně v tom smyslu, že mohl svobodněji tvořit s laminátem. Kolegové mu také říkali „pan Laminát“. Z laminátu vytvořil rukověť k revolveru na údržbu bavlny.

V té době, kdy mohli komunální podniky zřizovat zvláštní zapojení, navštívil Mojmír ředitele a ten mu řekl, že pokud bude odevzdávat 20% ze zisku, může si pracovat soukromě ve své dílně. Dostal ještě k dispozici 3-4 pracovníky. Vytvořil laminátovou karosérii na akumulátorový vozík a znenadání přišla zakázka na 20 kusů! Byl nadšen, znamenalo to přísun financí a tak se pustili do díla. To jej postavilo do dobré pozice v podniku, protože mu vydělával. Začal se zajímat o termoplasty. Viděl v nich výhodu, že jedním vyfouknutím vznikne hotový výrobek a odpadá zdlouhavé zaškolování. Z vydělaných peněz koupil vyřazené lisy z jiných továren. Jelikož neměl k dispozici výrobní prostory, dal stroje pracovníkům domů - odpadla též starost o sociální zázemí dělníků.Ovlivněn možnostmi výroby termoplastů vyrazil do světa shánět inspiraci a zakázky. Na Ostravu, Vsetín (tam dělal menší zakázku kroužků na kabelky) a do Fatry Napajedla - tam mu vnukli myšlenku vyrábět ventilky k nafukovacím výrobkům. To tehdy nikdo v Čechách neuměl. Dle vlastního patentu nechal u jednoho známého udělat formu a vyrobil jich velké množství. Politický tlak ho opět donutil opustit rozběhnutou výrobu. Navíc ho nikde nechtěli přijmout, a tak přemýšlel co dělat dál. Stále ho lákala výrobna skleněného vlákna a příhodným podnikem byl Vertex Litomyšl. Bohužel již ztratil krok s tempem vývoje v tomto směru a tak přešel do Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, kde pracoval jako vývojář-mechanik na zlepšovacích návrzích a patentech. Bylo to tři roky před penzí. Jelikož však Mojmír chtěl mít pracovní svobodu, nechtěl zde zůstat déle než musel. Tou dobou se změnil zákon ve smyslu podpory malých vodních elektráren a Mojmír se chytil příležitosti. Koupil jednu zchátralou v obci Dolní Lhota nedaleko Blanska, pět let si opravoval a od té doby dodával do místní sítě elektrický proud.

I ve vysokém věku se pan Stránský zajímal o vývoj vozítek pro invalidy a zpracováním odpadových plastů (PET lahví). Uveďme alespoň poslední model skútru s moderním designem, který by mohl také pro přepravu invalidních osob.

František <br />Holomek

František
Holomek

František Holomek se narodil v Střemošicích. Povoláním byl holič, později vodoinstalatér.

Podle slov paní Emílie Holomkové byl manžel zatčen 9. října 1949. Odsouzen byl za velezradu 18. ledna 1951 Státním soudem v Praze následovně: 5 let odnětí svobdy, peněžitý trest 10000 Kčs, náhradní trest 20 dní odnětí svobody, konfiskace celého jmění, ztráta čestných práv občanských na 3 roky. Trest vykonával v jáchymovských uranových dolech v Horním Slavkově. Na podmínku byl propuštěn 24. února 1953. Rehabilitován byl Městským soudem v Praze 7. listopadu 1990.

Vladimír <br />Hladík

Vladimír
Hladík

Celý svůj život usiloval o pokrok v textilním a vláknařském průmyslu a podílel se zásadně na rozvoji odborného školství této oblasti. Narodil se v Poličce v rodině učitele. Vystudoval reálné gymnázium, Státní průmyslovou školu chemickotextilní ve Dvoře Králové n. L. a Karlovu univerzitu v Praze (obor chemie,fyzika). Zde také pod vedením laureáta Nobelovy ceny profesora Heyrovského v roce 1948 obhájil doktorát přírodních věd. Své znalosti později ještě doplnil dálkovým studiem na Vysoké škole elektrotechnické v Praze.

Po studiích pracoval v n.p. Perla Česká Třebová, Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí n. Orlicí a od roku 1965 v Ústavu pro zpracování chemických vláken v České Třebové, kde prošel řadou vedoucích funkcí. V letech 1960 až 1965 byl zaměstnán na Vysoké škole chemickotechnologické v Pardubicích jako vedoucí katedry chemické technologie textilu. Po těchto letech zde působil jako externí odborník. Byl autorem řady publikací, vysokoškolských učebnic i encyklopedických pomůcek pro textiláky a chemiky. Aktivně také přispíval do mnoha odborných časopisů. Zemřel v České Třebové, kde je také pochován.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Oldřich <br />Bače

Oldřich
Bače

21. 12. 1911 -  11.4. 1967

Oldřich Bače - rolník - byl 31. července 1953 Krajským soudem v Pardubicích a 20. listopadu 1953 Nejvyšším soudem v Praze odsouzen za vyzvědačství k 10 letům odnětí svobody, propadnutí celého jmění a ztrátě čestných práv občanských. 

Rehabilitován byl Krajským soudem v Hradci Králové 30. listopadu 1990. 

Jan Václav <br />Breda

Jan Václav
Breda

5. 12. 1688 -  20.7. 1740

Majitel kyšpereckého panství v letech 1728 - 1740. Rozporuplná osobnost. Na jedné straně považovaný za necitelného cizince, feudála, který se dostával do sporu se svými kyšpereckými poddanými. Na straně druhé milovník umění. V Kyšperku měl velkou sbírku mědirytin a obrazárnu s díly holandských, italských a německých malířů. Rád cestoval, vybudoval velkou knihovnu. Byl rovněž horlivým ctitelem sv. Jana Nepomuckého. Dal zbořit starou kapličku na Kopečku a na jejím místě roku 1734 vystavěl novou kapli.

Josef <br />Švenk

Josef
Švenk

3. 12. 1918 -  28.8. 1980

Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741 v České Třebové. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se po základní škole vyučil lakýrníkem u firmy František Jankovský v České Třebové. Během učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když jeho rodiče předčasně zemřeli, musel od svých čtrnácti let manuálně pracovat. Postupně byl zaměstnán u firmy Jankovský, v továrně na karoserie J. Sodomka ve Vysokém Mýtě, u fy Josef Štarman, chladící přístroje v České Třebové a na Správě dílen ČSD.

Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř (AMU) u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě.

V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru Slovenského národního divadla. Na doporučení  prof. Kouckého, ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů.

Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s Orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. V České Třebové naposledy účinkoval 27. května 1976 a do kroniky pořadatelům tehdy napsal slova, o kterých jistě netušil, že v ní jsou jeho slova poslední. Svědčí o tom, že i až do své smrti zůstal Třebovákem. „Jsem hrdý na to, že jsem se narodil v tak malém městě, ale s tak velkou kulturní tradicí a čilým muzikanstským životem, s takovým a tak výborně vedeným orchestrem, jako je Orchestrální sdružení Smetana. Těším se, že v dohledné době opět přijdu mezi Vás a budu zase jedním z Vás. V upomínku na koncert, na který nikdy v životě nezapomenu…“

Josef  Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo na LŠU v České Třebové. Na jeho přítomnost se těšili i v Orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel, vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky.