Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Oldřich <br />Bače

Oldřich
Bače

Oldřich Bače - rolník - byl 31. července 1953 Krajským soudem v Pardubicích a 20. listopadu 1953 Nejvyšším soudem v Praze odsouzen za vyzvědačství k 10 letům odnětí svobody, propadnutí celého jmění a ztrátě čestných práv občanských. 

Rehabilitován byl Krajským soudem v Hradci Králové 30. listopadu 1990. 

Eugenie <br />Heidlerová

Eugenie
Heidlerová

Její otec Otto Rybička byl majitelem koloniálního obchodu, kořalny a v letech 1. světové války starostou města České Třebové. Měla ještě dva mladší sourozence. Dětství prožila v rodném domě čp. 74 v Hýblově ulici a v Rybičkově vile Zora čp. 957 na Trávníku.

Od dvanácti let pobývala v dívčím pensionátu v Olomouci a ve Sloupnici, jak tehdy bývalo zvykem u dívek z „ lepších“ rodin. V té době ji učaroval klasický balet. V pozdějších letech absolvovala baletní školu Mistra Remislavského a stala se jednou z jeho nejlepších žaček.

Když jí bylo 21 let, provdala se za dr. Ferdinanda Heidlera, tehdejšího ministra obchodu mladé Československé republiky. Svatební obřad se konal v kostele sv. Jakuba. Za svědky jim byli Ludvík Hausmann a Miroslav Vyskočil, obchodníci a strýcové nevěsty. Postupem času spolu měli tři děti. Klasickému baletu se paní Heidlerová věnovala i po svatbě. Vystupovala nejen na pražských divadelních prknech, ale i na plesech a dobročinných akcích. Vystupovala v roce 1927 ve Stavovském divadle v baletu Poesie večera a na přelomu 1926 ž 1927 v baletu Salambo (Škola klasického baletního umění R. Remislavského).

Když v roce 1928 dr. Heidler zemřel, za další dva roky se E. Heidlerová provdala za vídeňského žida Arnošta Kaufmanna, obchodníka a provozního ředitele hotelu Esplanade v Praze. Ale ani toto manželství netrvalo dlouho. Za 2. světové války její manžel zahynul v koncentračním táboře.

Paní E. Heidlerová si vždy přála, aby na sklonku života se mohla vrátit do rodné České Třebové. Nikdy k tomu ale nedošlo.

Josef <br />Švenk

Josef
Švenk

Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741 v České Třebové. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se po základní škole vyučil lakýrníkem u firmy František Jankovský v České Třebové. Během učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když jeho rodiče předčasně zemřeli, musel od svých čtrnácti let manuálně pracovat. Postupně byl zaměstnán u firmy Jankovský, v továrně na karoserie J. Sodomka ve Vysokém Mýtě, u fy Josef Štarman, chladící přístroje v České Třebové a na Správě dílen ČSD.

Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř (AMU) u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě.

V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru Slovenského národního divadla. Na doporučení  prof. Kouckého, ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů.

Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s Orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. V České Třebové naposledy účinkoval 27. května 1976 a do kroniky pořadatelům tehdy napsal slova, o kterých jistě netušil, že v ní jsou jeho slova poslední. Svědčí o tom, že i až do své smrti zůstal Třebovákem. „Jsem hrdý na to, že jsem se narodil v tak malém městě, ale s tak velkou kulturní tradicí a čilým muzikanstským životem, s takovým a tak výborně vedeným orchestrem, jako je Orchestrální sdružení Smetana. Těším se, že v dohledné době opět přijdu mezi Vás a budu zase jedním z Vás. V upomínku na koncert, na který nikdy v životě nezapomenu…“

Josef  Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo na LŠU v České Třebové. Na jeho přítomnost se těšili i v Orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel, vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Špindler

František
Špindler

15.2. 1881 -  16.1. 1922

Narodil se 15. 2. 1881 v Ústí nad Orlicí. Povoláním úředník. Jako vynikající pianista doprovázel Jaroslava Kociana při turné po Anglii, USA a Kanadě (1902-1903). Své zážitky popsal v ústeckých Nezávislých listech (1918). Působil jako sbormistr spolku Lukes,byl čestným členem Cecilské hudební jednoty. Také byl autorem mnoha hudebních děl. K nejzdařilejším patří opereta "Amorův žert"- poprvé provedeno souborem Vicena v dubnu 1920. Zemřel 16. 1. 1922 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově. Jeho jménem je nazvána jedna z ústeckých ulic.

Jiří <br />Pichl

Jiří
Pichl

18.2. 1872 -  20. 12. 1952

 Narodil se v rodině strojvedoucího ČSD. Jeho rodným domem byla bývalá škola čp. 11. Dům stojí v ulici za kostelem poblíž náměstí. Základní školu absolvoval v České Třebové, gymnázium v Hradci Králové.  Po studiích odešel přímo k žurnalistice. Začal v chrudimském časopise Hlasy východních Čech, pokračoval v Pelclových Rozhledech, Českých novinách, České demokracii a Českém slově (u kterého se podílel v roce 1907 na jeho vzniku), vydával brožury o programu nár. soc. strany. Ve dne pracoval v redakci, večery trávil na schůzích a přednáškách. Organizoval Ústřední školu dělnickou a poté i Dělnické gymnázium.

Za 1. republiky byl dvakrát zvolen do Senátu a také za prvního popřevratového starostu na Královských Vinohradech. Působil také v novinářských organizacích: ve Spolku českých žurnalistů, Jednotě českých novinářů a hlavně v Syndikátu československých novinářů. V roce 1920 byl zvolen syndikem a v této funkci setrval do 11. června 1939. Při oslavě  70. narozenin J. Pichla roku 1942 byl jubilant na schůzi novinářů jednomyslně zvolen doživotním čestným syndikem českých novinářů. Za německé okupace byl pod dozorem německé policie a v ústraní zůstal i po 2. světové válce. Zemřel v Praze a pohřben je na Vinohradském hřbitově.

František <br />Hoffmann

František
Hoffmann

23.2. 1920 - 1. 10. 2015

Narodil se 23. února 1920 v Litomyšli. Archivář, publicista.
Archivář, historik, publicista. Absolvoval pražskou filozofickou fakultu a Státní archivní školu. 

Narodil se v Litomyšli v rodině pekaře, navštěvoval místní gymnázium a v roce 1939 zahájil studium práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. To musel záhy kvůli uzavření českých vysokých škol přerušit. Absolvoval abiturientský kurz při Obchodní akademii v Chocni a začal pracovat jako pomocník v advokátní kanceláři (od ledna 1941). Po třech měsících změnil pracoviště a do konce války působil v Hospodářské skupině maloobchod v Litomyšli[1].

Po válce vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (obory historie a filozofie) a Státní archivní školu v Praze. Po vysokoškolských studiích přišel v roce 1950 do Jihlavy, kde vybudoval jeden z největších archivů na Moravě. Angažoval se v procesu pražského jara a tak musel v období normalizace odejít. Od roku 1971 pracoval v kodikologickém oddělení Ústředního archivu ČSAV v Praze, i nadále se ale věnoval regionálním dějinám Jihlavska.[2] Jeho manželkou byla historička a archivářka PhDr. Jaroslava Hoffmannová (1942).

 

 

Dílo

  • Z počátků průmyslu a dělnického hnutí na Jihlavsku. Havlíčkův Brod : Krajské nakladatelství, 1958. 16 s.
  • Listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Havlíčkův Brod : Krajské nakladatelství, 1958. 172 s.
  • Jihlavské právo. Havlíčkův Brod : Krajské nakladatelství, 1959. 75 s.
  • Jihlava v husitské revoluci. Havlíčkův Brod : Krajské nakladatelství, 1961. 254 s.
  • Nové listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Brno : Blok, 1967, 296 s.
  • České město ve středověku. Život a dědictví. Praha : Panorama, 1992. 453 s. ISBN 80-7038-182-5.
  • Středověké město v Čechách a na Moravě. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 712 s. ISBN 978-80-7106-543-2.
  • Listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Ekon Jihlava 2009, 494 s.
  • Výbor kodikologických rozprav a studií. Studia codicologica selecta (Studie o rukopisech – Monographia XVI). Praha : Masarykův ústav - Archiv Akademie věd České republiky v. v. i., 2010, 494 s. ISBN 978-80-86495-75-0.
  • František Hoffmann devadesátiletý. Výbor studií a článků: Iglaviensia. Jihlava : Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, 2010, 463 s. ISBN 978-80-86931-49-4.
  • Sedm století historie Jihlavy v obrazech. Jihlava : Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, 2015.