Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Ela <br />Švabinská

Ela
Švabinská

Eliška byla druhým dítětem manželů Rudolfa a Josefy Vejrychových. Narodila se v Podmoklech nad Labem. Byla také první manželkou Maxe Švabinského.

Charakteristiku její osoby snad nejvíce vystihli Emil a Božena Hejlovi ve svém spisku Matka a dcera (vydal ZK Adamovské strojírny n.p. Adamov, 1978), kde napsali: „ Byla drobné, křehké postavy, tmavých bohatých vlasů, pravidelných rysů obličeje a hlubokých očí s melancholickým výrazem. Měla vážnou a hloubavou povahu, milovala hudbu, literaturu, výtvarné umění a přírodu. Dovedla zajímavě vyprávět o květinách a přírodě, která ji obklopovala“.

Na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 se poprvé setkala s Maxem Švabinským, vynikajícím žákem pražské Akademie. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Litomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v nedalekém Kozlově. V této tehdy neznámé vísce mezi Českou Třebovou a Litomyšlí měli Vejrychovi pro svůj oddech chaloupku.

Eliška se stala inspirátorkou a jednou z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského v jeho velice úspěšném raném tvůrčím období (1896 až 1919). Kreslil ji a maloval několikrát do roka. Byla portrétována nejen v atmosféře obývacího pokoje, ale i v plenéru. Jednou zabírala kresba celou její postavu, jindy jen tvář. První Elin portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. A do roku 1914, kdy je Ela naposled zobrazena na jeho práci, na olejovém obraze Ateliér, jich vznikla celá dlouhá řada. Připomeňme nejznámější: Kulatý portrét, Růžový portrét, Ela v klobouku, Šedivý portrét, Kamélie. Slavný je Elin portrét v plenéru, jak ho známe z olejomalby Chudý kraj. Postavu Ely vidíme i na obraze U stavu. Představuje zde mladé děvče, které usnulo při práci nad tkalcovským stavem. Malba olejem se nezachovala, kompozice je zachována v litografii ve dvou variantách.

V roce 1960 vydala Ela Švabinská knihu Vzpomínky z mládí, v níž vzpomíná na své dětství, svoji rodinu a na život s Maxem Švabinským.

Pracovala také v protifašistickém odboji. Její kozlovská chaloupka byla útočištěm pronásledovaných i místem schůzek odbojových pracovníků. Tato činnost nezůstala bez následků. V únoru 1943 byla zatčena a přes dva roky vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.

Nezapomněla ani na svůj milovaný Kozlov. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí jednak pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, báječný klid a krásné západy slunce. V létě roku 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. dr. Ludvík Páleniček, který vyzvedl její podíl na tvorbě Maxe Švabinského. Jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je rodinný hrob na kozlovském hřbitůvku.)

Jaroslav <br />Čada

Jaroslav
Čada

Narodil se v rodině textilního dělníka v Ústí nad Orlicí. Od dětství měl dvě lásky přírodu a malování. Po vystudování textilní školy v místě rodiště se stal textilním návrhářem. Začínal v Brně v továrně na koberce, pokračoval u textilní firmy Jandera v rodném městě. Když byl v nedalekém Parníku u České Třebové v komplexu textilní továrny vybudován samostatný závod 07 Textilní tvorba n.p. Praha, nemohl v novém kolektivu chybět ani Jaroslav Čada. V textilním ateliéru působil až do odchodu na zasloužený odpočinek.


Ve volném čase se věnoval výtvarnému umění. Používal hlavně olejové barvy, nevyhýbal se ale ani grafické technice. Nejraději maloval prosluněná jara s rozkvetlými stromy, roubené chaloupky, Tichou Orlici se svými kouzelnými zákrutami, romantická zákoutí rodného města i krajinu z jeho okolí (Presy, Přívrat, Řetová, Klopoty, …). Inspirovaly jej i slovenské Tatry, Šumava, Krkonoše a Orlické hory. Usilovnou prací a vlastní pílí se propracoval mezi nejlepší krajináře Východočeského kraje.


Jeho obrazy měli možnost vidět návštěvníci výstav v Ústí nad Orlicí, Lanškrouně, Praze, Vysokém Mýtě a České Třebové.

Petr <br />Jelito

Petr
Jelito

Narodil se roku 1320 v Dolním Třešňovci u Lanškrouna. Pocházel z brněnské měšťanské rodiny. Střední vzdělání absolvoval v Uhrách a brzy poté nastoupil do diplomatických služeb uherského krále Ludvíka a jeho bratra Štěpána. Další vzdělání získal v Bologni, Perugii a Římě. V letech 1356-68 působil v Churu jako biskup a diplomat nejprve ve službách Habsburků, poté na císařském dvoře Karla IV. V letech 1368-71 biskupem v Litomyšli. Roku 1371 založil v Lanškrouně před hradbami města na místě nynějšího kostela sv. Máří Magdalény klášter augustiniánů kanovníků a podporoval ho po zbytek života. V témže roce vystřídal Alberta ze Šternberka v jeho arcibiskupském úřadu v Magdeburku. Za svého působení nechal nově vystavět kapli Panny Marie a sv. Gangolfa v arcibiskupském paláci a zřídil při ní kolegiátní kapitulu. Ve funkci setrval až do roku 1381. V roce 1381 byl papežem Urbanem VI. přeložen na biskupský stolec do Olomouce. Se dvorem krále Václava IV. se pak již nestýkal. Byl hluboce ovlivněn prostředím dvora Karla IV. Miloval hudbu, mistrně ovládal hru na varhany (jedny daroval své katedrále v Churu) a je autorem mnoha mariánských písní. S pomocí a se souhlasem krále Václava IV. koupil pro sebe a své nástupce tvrz Dřevčice a ves Popovice. Olomoucké katedrále daroval věžovitou monstranci a nechal zřídit nový oltář k poctě sv. Brikcia. Zemřel 12. 2. 1387 a byl pochován v hrobce jím založeného kláštera. Později byly jeho ostatky přeneseny ke kostelu sv. Václava. V roce 1936 byla na venkovní zdi kostela sv. Marie Magdalény odhalena náhrobní deska a v Zámeckém parku umístěn pomník (odstraněn v 50. letech).

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jaromír <br />Barták

Jaromír
Barták

24.8. 1912 -  13.3. 2015

Ing. Barták pochází z Nymburka, narodil se v rodině holiče a vlásenkáře Jindřicha Bartáka a jeho manželky Anny. Měl ještě o dva roky mladší sestru Marii. Vystudoval reálku v Nymburce a stavební fakultu ČVUT v Praze obor inženýrského stavitelství.

 

Po studiích a následné promoci nastoupil ing. Barták vojenskou presenční službu, kterou vykonal postupně v Mladé Boleslavi a v Praze. Po vojně jej pracovní umístění zaválo na dobu šesti měsíců do Berlína, kde působil u firmy Lorenz & Co., zabývající se geologickým průzkumem pro stavby téměř celé Evropy, konkrétně zemí ovládaných fašistickým Německem. Svému oboru zůstal ing. Barták věrný po celý život.

 

Do České Třebové přišel v červnu roku 1950. Kde se seznámil i se svou manželkou MUDr. Eliškou Bartákovou, rozenou Záleskou, dcerou známé parnické porodní asistentky Cecílie Záleské. Paní Eliška se v našem městě stala první dětskou lékařkou na místním zdravotním středisku. K jejich osudovému seznámení došlo v roce 1943 v Benešově, kde působila v tamější nemocnici a ing. Bartáka do okolí tohoto města ji přivedly pracovní povinnosti. Vztah obou mladých lidí skončil později svatbou. Ing. Barták sem byl přidělen jako pracovník Železniční stavební správy a pověřen vedením právě rekonstruovaného úseku hlavní trati Česká Třebová - Dlouhá Třebová. V rámci přestavby železničního uzlu zde byla trať rozšiřována na čtyřkolejnou a prováděno rozšiřování zemního zářezu v Tykačově ulici. Stavbu prováděl podnik Baraba pod dozorem Železniční stavební správy. Železnice na tomto úseku prochází geologicky složitým terénem, svahy v okolí tratě hrozily sesutím a bylo třeba je zabezpečit. Ing. Barták vedl vybudování střediska průzkumu v České Třebové. Středisko působilo prakticky v celé železniční síti. Později bylo v roce 1959 přemístěno do Pardubic.

 

Poté přešel Ing. Barták do Státního ústavu dopravního projektování, nejdříve pracoval krátce v Hradci Králové a potom v Praze. Byl významným odborníkem ve svém oboru a pouštěl se do řešení těch nejsložitějších úkolů. Pro své velké zkušenosti z projekční činnosti na železnici přešel po několika letech do Metroprojektu, kde pracoval jako hlavní projektant trasy C, z Kačerova do Jižního Města, až do důchodu. Ze svého působení v této instituci si Ing. Barták připomíná situaci, kdy se mu podařilo přes odpor investora, dodavatele i svých nadřízených (i když na to sám finančně doplatil) zkrátit a napřímit trasu do Jižního města.

 

Přestože dlouhá léta denně dojížděl do Prahy, vždy se rád vracel do České Třebové, kterou považuje za svůj skutečný domov. Účastnil se zde také intenzivně kulturního života. Spolu s manželkou patřili k pravidelným návštěvníkům koncertních cyklů. Dále je třeba připomenout jeho spolupráci s Osvětovou besedou a Městským muzeem, pro které připravil unikátní fotografické albumy, dokládající velký úspěch provedení “českotřebovské opery” F. K. Zedínka Obrázky z Hor, které doplnil i o záznam z akce uspořádané v září 2001 ke 150. výročí pobytu Boženy Němcové v Lázních na Horách a také album fotografií a dokumentů o odhalení pamětní desky F.V. Krejčího na jeho rodném domě. V době svého důchodu se vlastně náhodou dostal k tomu, aby shromáždil veškeré dostupné dokumenty o osudu Ing. Otakara Runy, jednoho z prvních Třebováků popravených nacisty. Podařilo se mu shromáždit všechnu dostupnou pozůstalost a prosadil vznik a instalaci pamětní desky, která je nyní umístěna na Runově rodném domě čp. 20 na Starém náměstí. Pro Městské muzeum pak shromáždil všechny dostupné informace do unikátního albumu dokumentů. Dne 24. srpna 2012 oslavil významného životního jubilea - 100 let.

Vilém <br />Kyral

Vilém
Kyral

16.8. 1909 -  26.9. 1961

Narodil se na Parníku u České Třebové v rodině malého živnostníka. Právě tento důvod mu v pozdějších letech dělal problémy, dokonce musel předčasně z armády. Hudební základy ve hře na housle získal u otce, venkovského kapelníka, hře na klavír se učil u Valerie Seidlové. Později se ještě vzdělával na hudební škole v Pardubicích (1924-1928) a na pražské konzervatoři (1928-1931), kde navštěvoval varhanní, kompoziční i dirigentské oddělení a také třídu houslí prof. Rud. Reissiga. V roce 1938 ještě vykonal státní zkoušky z dirigování orchestru a sborového zpěvu.

Načerpané zkušenosti předával jako učitel hudební výchovy na reálném gymnáziu v České Třebové, byl i městským kapelníkem, dirigentem Orchestrálního sdružení Smetana a sbormistrem českotřebovského pěveckého spolku Bendl. Po ukončení druhé světové války odešel do Prahy. Byl zde postupně referentem kulturního oddělení ÚRO, kapelníkem pražské posádky a od roku 1953 redaktorem zábavné hudby a dirigentem orchestru Československého rozhlasu. Později odešel do Kraslic, kde odborně instruoval velký dechový orchestr, složený z učňů závodu AMATI. Zanedbatelná není ani jeho činnost skladatelská. Napsal řadu estrádních a tanečních skladeb pro dechový orchestr. Prvního úspěchu dosáhl v roce 1936 polkou, která po deseti letech dostala název Brigádnická. K ní postupem času přibyly další známé skladby. Připomeňme si alespoň pochod Strahov 1948, mazurku Pro Mařenku, Taneční suita, valčík Pohádka jara a také suitu Z rodného kraje, která má tři části: U Třebovských stěn, V březině a Na břehu Orlice.

Dnes nám jméno Viléma Kyrala v České Třebové připomíná jedna z parnických ulic a také pamětní deska na domě, kde prožil velkou část života.

Antonín  <br />Pechar

Antonín
Pechar

21.8. 1874 - 4.2. 1928

Do rakousko-uherské armády byl odveden v roce 1895 a setrval v ní do 29. října 1918, kdy začal konat činnou službu v československé armádě jako šikovatel. 27. prosince 1918 došlo k jeho přeložení k leteckému sboru v Praze posádka Olomouc, kde sloužil až do 1. srpna 1920, kdy byl přemístěn k čs. leteckému pluku 3 gen. M. R. Štefánika v Nitře. Po celou dobu se pohyboval v hospodářských službách, zejména jako účetní a těžce se vyrovnával se svými zdravotními problémy. Z toho důvodu mu také byla 1. srpna 1925 jako nadporučíku poskytnuta roční dovolená a 1. srpna 1926 došlo k jeho přeložení do výslužby. Usadil se v Ústí nad Orlicí, kde jako vojenský penzista 4. února 1928 zemřel.