Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Ladislav <br />Netek

Ladislav
Netek

Ladislav Netek se narodil 29. března 1951 v Šumperku do rodiny technického úředníka a učitelky. Rodina bydlela v Lanškrouně, kde také v roce 1957 začal chodit do základní školy. Po jejím ukončení nastoupil v roce 1966 do učení v SOU n. p. TESLA Lanškroun. Po ukončení učiliště v roce 1969 pracoval v n. p. TESLA Lanškroun jako nástrojař až do sňatku v roce 1972. Odstěhoval se na Kolínsko a v témže roce se mu narodil syn Michael. Našel zde i zaměstnání v továrně TONA Pečky. V roce 1976 se manželství rozpadlo a Ladislav byl přinucen opustit rodinu a vrátit se do Lanškrouna k rodičům. Rozvod nesl těžce a to se projevilo na jeho zdravotním stavu. Prohloubily se deprese a nakonec i schizofrenie. Následovaly časté pobyty v nemocnicích a v psychiatrických léčebnách (Choceň, Sadská, Havlíčkův Brod, Želiv) a také střídání zaměstnání v lanškrounských podnicích (TESLA, cihelna, pivovar, PACO, jatka aj.). Určitou dobu pracoval s Láďou Plívou jako aranžér pro družstvo JEDNOTA. V roce 1984 mu byl přiznán invalidní důchod.
Na jednom z léčení se seznámil s doživotní družkou Jiřinou, se kterou trávil dobré i zlé střídavě v Lanškrouně, psychiatrických léčebnách (Havlíčkův Brod, Želiv). Trvale bydleli v Chrudimi a konec života oba dožili v domově pro seniory v Pardubicích.
Ladislav Netek od dětství miloval tužky, pastelky. Rodiče ho podporovali ve výtvarných projevech, navštěvoval Lidovou školu umění - hru na vioncello a kreslení, dále různé výtvarné kroužky, kurzy jak pro děti tak pak pro mládež a dospělé. Stýkal se s místními amatérskými malíři, později i s mladými lidmi z undergroundu z Ústeckoorlicka, Kolínska i Prahy. Své kresby, malby a koláže veřejně nevystavoval, vyjma salonů v Ústí nad Orlicí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Přátelům a známým obrazy buď daroval nebo prodával.
Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl pro Ladislava Netka významný z hlediska osobního života i v tvůrčí práci. Seznámil se s lidmi z Ústí nad Orlicí a okolí, kteří patřili převážně do skupiny P.A.J.Z.L. (Praví A Jediní Zástupci Lidu). Přátelství se dvěma z nich přetrvala až do smrti. Byl to Láďa Plíva (1952 - 2011), s kterým se stýkal i po Ladislavově odstěhování na Kolínsko a písemně si vyměňovali názory i po Plívově nucené emigraci do USA. Rovněž s Pavlem Imrichem (1953-2017) ho pojilo doživotní kamarádství spjaté zejména s výtvarným uměním. Jeho radám a názorům rád naslouchal, jezdil za ním do Imrichových nových působišť - Rychnova nad Kněžnou, zámku Doudleby nad Orlicí a České Třebové. Členové skupiny P.A.J.Z.L. se také scházívali v Lanškrouně v Netkově půdním ateliéru v domě rodičů, kde je dodnes dochována část původní malované výzdoby.
Ladislav Netek zemřel po srdečním kolapsu v pardubické nemocnici dne 28. ledna 2011.

Karel Matěj<br />Čapek-Chod

Karel Matěj
Čapek-Chod

Byl český novinář, prozaik a dramatik, představitel naturalismu. Na gymnáziu v Domažlicích maturoval v roce 1879, poté studoval práva, která nedokončil.

V Olomouci, kde začínal jako novinář, působil v letech 1884–1888 v novinách "Našinec". V letech 1890 –1900 byl redaktorem Národní politiky, od r. 1900 Národních listů. V 90. letech se také věnoval divadelní a výtvarné krtitice. Mimo jiné psal fejetony, politické stati, soudničky, povídky, novely či romány v duchu realismu a naturalismu. Měl znalosti z řady oborů (mj. medicína, přírodní vědy, vojenství, historie apod.), které zúročil v beletristické tvorbě. Ve svém díle se zabýval jedincem z periférie, živořícím na okraji společnosti, často fyzicky či psychicky poznamenaným. Usiloval o dokumentaci dobové sociální reality napříč všemi vrstvami.

V letech 1920, 1924, 1927 mu byla udělena Státní cena za literaturu.

Stanislav <br />Hašek

Stanislav
Hašek

Stanislav Hašek se narodil 17. září 1923 ve slovenské Orosce. Otec byl vrchním strážmistrem četnictva a rodina se často stěhovala. Gymnázium Stanislav Hanuš dokončil ve Vlašimi. V roce 1945 byl otec přeložen do Lanškrouna. V únoru 1948 byl otec navržen do KSČ a jelikož to odmítl, byl odvolán a dán do penze. Syn Stanislav po roce 1948 nemohl nikde sehnat stálé místo. Rozhodl se k emigraci, ale byl udán. Za velezradu a spolčení k útoku na ústavního činitele byl 30. září 1950 odouzen Státním soudem v Praze k 22 letům odnětí svobody. 10. května 1962 byl na základě amnestie z vězení propuštěn. Pracoval jako montér u Okresní správy spojů v Žamberku, později jako opravář automobilů u ČSD.

Stanislav Hašek byl rehabilitován Krajským soudem v Praze 10. července 1990.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jiří <br />Krejčí

Jiří
Krejčí

1. 12. 1899 - 8.6. 1977

Narodil se v Praze v rodině významného českotřebovského rodáka Františka V. Krejčího. Každé prázdniny přijížděl do České Třebové za svým dědečkem Františkem Vostárkem, strojmistrem státních drah. V pozdějších letech zde i maloval. Důkazem toho jsou jeho obrazy s českotřebovskou tématikou. Jako žák prof. Maxe Švabinského na pražské AVU (1919 – 1925) se stal generačním druhem Jana Baucha, Vojtěcha Tittelbacha, Cyrila Boudy, Miloslava Holého a Vladimíra Sychry, s nimiž jej spojovaly mnohé výtvarné názory. Také Jiří Krejčí inklinoval nejprve ke kubismu, potom však našel větší spřízněnost s poetismem, který lépe vyhovoval jeho cítění a fantazii. Od začátku se projevoval jako velký milovník přírody, volné krajiny i tichých lesních zákoutí, v nichž dokázal zachytit neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Volil přitom jednoduché výrazové prostředky, používal metodu výtvarné zkratky, v níž je tvar i barva ve vyrovnané symbióze.


V protikladu je Krejčího zájem o vysloveně městská témata. Ve třicátých letech tak reagoval na sociální vlnu v umění. Téma ulice jako symbolu moderní doby jej provázelo i později

Byl členem Skupiny výtvarných umělců v Brně a později členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Nebyl jen malířem, ale také sochařem (je autorem řady drobných plastik) a výtvarným kritikem. Napsal menší monografie o Václavu Špálovi (1947) a Josefu Mánesovi (1949) a knihu Hovory o obrazech (1948).

Jiří Krejčí byl také uznávaným fotografem. Nejstarší volnou tvorbou jsou drobné abstraktní fotogramy cca z přelomu 20. a 30. let, vytvořené ještě v duchu doznívajícího poetismu. Paralelu k nim nalezneme v autorově tehdejší malířské tvorbě. Další fotografický žánr - reportáž, si Krejčí osvojil v polovině 30. let, kdy působil v redakci časopisu Světozor, který vlastnil a redigoval levicový publicista Pavel Altschul . Krejčí se v časopise uplatnil jako redaktor, ale i fotografoval a byl autorem řady článků.

Jeho obrazy vlastní NG Praha, GMU Roudnice nad Labem a další veřejné a soukromé sbírky ČR. Ve šlépějích otce se vydala i jeho dcera Hedvika, narozená 4.1. 1947 v Praze. Vystudovala SUPŠ a AVU v Praze u prof. A. Paderlíka a jeden rok se vzdělávala v Paříži (École Nationale des Beaux, sochařský ateliér Etien Martin).

Jiří Krejčí zemřel 8. června 1977 v Chřibské.

Emanuel  Karel<br />Zeiner

Emanuel Karel
Zeiner

8. 12. 1851 -  23.6. 1915

Narodil se 8. 12. 1851 v Litomyšli. V letech 1864-71 studoval Gymnázium v Litomyšli. Po maturitě vstoupil do Hradeckého kněžského semináře, po roce však odešel a nastoupil dráhu učitele. Začínal v Budislavi u Proseče, poté působil ve Zhoři u České Třebové, r. 1874 nastoupil na nově zřízenou chlapeckou měšťanskou školu v Ústí nad Orlicí. Postupně se stal členem obecního i okresního zastupitelstva a pracoval téměř ve všech místních spolcích. Historik, komeniolog, srovnávací jazykozpytec v onomastice a etymologii, národopisec, sběratel lidové mluvy, organizátor. Propagátor Ústí nad Orlicí jako letoviska, průvodce po okolí. Zpracoval dějepis města Ústí nad Orlicí. Žil v dnešní ulici T. G. Masaryka v čp. 112. Z díla: Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky (vyd. vl. n. r. 1880 u Karla Rathouského v Rychnově nad Kněžnou). Zemřel  23. 6. 1915 v Ústí nad Orlicí a je pochován na místním hřbitově.

Jan  Evangelista<br />Andres

Jan Evangelista
Andres

20. 12. 1783 -  17.7. 1825

Narodil se 20. 12. 1783 v Ústí nad Orlicí v čp. 288. Po gymnáziu pracoval jako praktikant v lékárně U Zlatého orla ve Vysokém Mýtě, magisterskou zkoušku vykonal 3. 9. 1807 ve Vídni. Po návratu domů podal žádost o otevření lékárny, koncese udělena a první lékárna ve městě (rohový dům na sev. straně náměstí) otevřena 14. 12. 1808. Zde zařídil i jeviště, hrálo se pouze česky - Zschokke: Adelino, Velký zbojník (v překl. J. Hýbla), Gotter: Médea (opera s hudbou J. Bendy, přel. K. I. Thám). Texty buď z Krameriovy České expedice či od hradeckého J. H. Pospíšila. Andresovi, společně s Korábovými a Rettigovými, propagovali češtinu, šířili českou literaturu, založili veřejnou českou knihovnu a podíleli se i na Magdalenině kuchařské škole pro děvčata. Z těchto kursů vznikla na naléhání přátel slavná Domácí kuchařka. Roku 1819 převzal po příbuzném výrobu likérů v domě čp. 24. Po jeho smrti pokračoval syn Alois (po studiích farmacie, od 1844), zakladatel známé firmy A. J. Andres se speciálními jemnými likéry. Dochovaný notový materiál z Andresova divadla je uložen ve sbírkách Městského muzea.