Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Dobromil <br />Keprt

Dobromil
Keprt

Byl jedním z největších českotřebovských odborníků na dechovku. Narodil se 31.12.1920. Dechovka naplnila prakticky celý jeho život, i když se nikdy nestala jeho profesí. Vždy když se rozhodoval o tom, zda se věnovat v zajímavém angažmá hudbě nebo zůstat u jeho profese na dráze v České Třebové, rozhodl otec za syna a dráha vyhrála.


Narodil se na Farářství ve čtverci a jeho první kroky k hudební vzdělanosti mohl vést i sám mladý Jinřich Praveček, který tehdy bydlel v sousedství. Jenže ten odešel na vojnu a tak do houslí chodil k paní učitelce Hubálkové. Dechovka získala Dobromila Keprta především na vojenské hudební škole v Praze. Ze školy byl přidělen na půlroční zacvičení k 28. pěšímu pluku do Prahy ke kapelníkovi št. Kapitánovi Janu Peštovi, potom v lednu 1938 k 27. pěšímu pluku do Uherského Hradiště. Pak přišla okupace a s ní propuštění do civilu. Po válce se v roce 1947 oženil, po té se zapojil do řady aktivit spojených se zakládání tehedejších hudebních souborů. V roce 1949 byl jedním ze zakladatelů Závodního klubu železničářů. Díky klubu se pak mohl zůčastnit hudebních kurzů ve Zlonicích. V letech 1949-52  vystudoval dálkově pražskou konzervatoř. Státní zkoušku ze hry na snížcový pozoun složil v červnu 1952. Působil jako vychovatel na iternátě železniční průmyslovky, který byl tehdy v budově dnešní základní školy na Nádražní ulici. Zde vytvořil ze studentů mistrovské školy svou první dvacetičlennou dechovku. Ta se účastnila soutěží a vystupovala na estrádách. Dechovka pracovala do roku 1963.


Dobromil Kepr nepůsobil jen v dechovce, např. Také v tanečním orchestru Collegiál, založil soubor Studio, angažoval se v divadelním spolku Hýbl.
Roku 1968 profesně přesídlil z internátu na tehdejší prvozní oddíl ČSD, po nástupu normalizace pak byl v roce 1970 jako nespolehlivý odsunut do stanice, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1980 pracoval jako celní deklarant. V roce 1973 se vrací zpět k dechovce, do čela železničářské dechovky. Od 19. července 1973 do 2. prosince 1976 vystoupila českotřebovská železničářská dechovka pod vedením Dobromila Keprta na více než 40 koncertech na nejrůznějších místech Čech a Moravy, účinkovala i v Polsku. V následujícím období vedl tři roky dechový orchestr v Dlouhé Třebové a osm let obdobnou kapelu v Lanškrouně.

Nelze  opomenout další oblasti  hudební činnosti, a to oblast aranžérskou a skladatelskou, vytvořil řadu vlastních orchestrálních skladeb. Své působení u třebovské dechovky má podrobně zmapované ve vlastní kronice se spoustou fotografií, koncertních programů a vystřižených novinových článků. Své působení u dechovky ukončil v Kolíně v roce 1976, po problémech spojených s uvolňováním muzikantů pro nasmlouvané akce vedením tehdejšího Lokomotivního depa. Dechovku předal Františku Vilímovi.


Po odchodu do důchod ještě působil v dechovce v Dlouhé Třebové a v Lanškrouně. Během svého působení složil několik polek, valčíků, písní, orchestrálních sladeb. Mnoho skladeb pro dechovku také aranžoval. 

František <br />Uhlíř

František
Uhlíř

Narodil se 24. 7. 1950 v Ústí nad Orlicí. Kontrabasista a hudební skladatel, hlavně v oblasti jazzu. Studoval na konzervatoři v Brně, absolvoval r. 1971. Člen hudebních formací Linha Singers, SHQ Karla Velebného, zakládající člen Barok Jazz Quintetu. V r. 1973 obdržel cenu za nejlepší sólový výkon na Mezinárodním jazzovém festivalu v Přerově. Spolupracuje se všemi předními českými jazzovými hudebníky i významnými zahraničními sólisty. Diskografie obsahuje více než 20 titulů, včetně profilové LP Bassaga. Autor filmové hudby.

Marta <br />Demelová

Marta
Demelová

Malířka, pedagožka, režisérka a ochotnická herečka. Studovala český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Pardubicích. Absolvovala tříletý kurz amatérské scénografie v Hradci Králové. Učila na textilní škole v Ústí nad Orlicí a od roku 1990 trvale zakotvila na Gymnáziu v České Třebové.


Ochotnickému divadlu se začala věnovat na střední škole, pod vedením profesora matematiky Miroslava Chudého. Účinkovala v pohádce Ondřej a drak, Filozofické historii, Jitřní paní, Bílé nemoci, Babičce a v jubilejní inscenaci divadelního spolku Hýbl i v Radúzovi a Mahuleně. Navrhla a zrealizovala přes čtyřicet jevištních výprav. Ve spolku se podílela na tvorbě kulis, během působení na textilní škole navrhovala i divadelní kostýmy.


Na českotřebovském gymnáziu začala působit ve školním divadle. Se studenty uvedli Werichovu Princeznu Koloběžku, Čapkovu Loupežnickou pohádku, Molierovu hru Jeho urozenost pan měšťák a k devadesátému výročí školy Lucernu.


Ve volném čase paní Demelová maluje. Zprvu se věnovala květinám, zátiším, perokresbám, městským motivům. Později zkoušela i grafiku, tedy linoryty, suchou jehlu a monotyp. Nejvíce ji oslovila technika suché křídy. V roce 2001 vystavovala tři obrazy "Marnost I", "Marnost II"a "Marnivost". Uskutečnila i výstavu obrazů a tapiserií.


Roku 2006 získala cenu města Česká Třebová Cenu Kohout. V roce 2008 jí byl udělen Zlatý odznak J.K.Tyla. V roce 2013 vystavovala své obrazy u příležitosti svých 70 narozenin v Městské knihovně Česká Třebová. (přehled ostatních výstav najdete v odkaze Maxmilián)

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Alois <br />Šlezinger

Alois
Šlezinger

28. 10. 1806 -  24.2. 1893

Narodil se 19. 10. 1806 v Ústí nad Orlicí v domě čp. 314 (dnešní Lukesova ul.). Vyučil se tkalcem a odešel do světa na zkušenou. Vrátil se roku 1829. Postupně si zřídil sklady s rukodělnými tkaninami v Praze a Kutné Hoře. Stal se prvním exportérem ústeckých rukodělných tkanin. Při návštěvách v Praze a Kutné Hoře se seznámil s českými buditeli a vlastenci. Stal se členem tajných revolučních spolků, K. H. Borovskému pomáhal v Praze a po českém venkově šířit jeho tisk. Aktivně se zapojoval do revolučních událostí roku 1848. Byl zatčen a vězněn. I po propuštění stále pod policejním dohledem. V roce 1856 se i s rodinou vystěhoval do Spojených států, kde v Nebrasce farmařil. Své vzpomínky a zážitky postupně vydával v krajánském časopise "Amerikán" v Chicagu. Jimi se inspiroval spisovatel Otto Janka při psaní knihy "Jsem Sioux!" (Albatros, 1964). Některé vzpomínky lze najít i v knize A. Branalda "Hrdinové všedních dnů". Zemřel v Denveru v USA 24. 2. 1893 a byl pochován na tamním hřbitově.

František <br />Prejsler

František
Prejsler

27. 10. 1925 - 5.7. 1994

Narodil se na Parníku. Měl ještě dva sourozence. Starší sestru Marii a mladšího bratra Oldřicha, taktéž vynikajícího sportovce (kuželky, fotbal). Po absolvování strojnické průmyslovky nastoupil do parnické textilky, kde působil až do důchodu.

Vedle svého zaměstnání měl rád sport. Hrával fotbal, hokej, lyžoval. Nakonec zůstal u kuželek. V roce 1947 byl členem družstva KOOS Parník, které získalo titul Mistra ČSR. V roce 1956 byl za výborné výkony v reprezentaci jmenován jako jeden z prvních kuželkářů titulem Mistr sportu. A jako první kuželkář v historii obdržel v roce 1959 titul Zasloužilý mistr sportu. Výčet úspěchů Františka Prejslera je dlouhý. V roce 1957 ve Vídni a v roce 1962 v Bratislavě skončil na Mistrovství světa jednotlivců druhý. Získal několik titulů přeborníka republiky, mnohokrát byl okresním nebo krajským přeborníkem. Překonal i několik národních, evropských a světových rekordů v soutěži jednotlivců i v soutěži družstev. Jako první na světě docílil hranice 1000 bodů v disciplíně 200 hodů sdružených. Od roku 1951 do roku 1962 byl stálým členem družstva ČSSR, jeho koncovým hráčem a kapitánem. V soutěži družstev byl členem týmu Mistrů Evropy z roku 1960 a Mistrů světa z roku 1962, po tomto úspěchu bylo Františku Prejslerovi uděleno veřejné uznání Za zásluhy o rozvoj čs. tělesné výchovy I. stupně.

Nebyl pouze aktivním hráčem. Již v 18 letech byl organizačním pracovníkem oddílu, později předsedou komise mládeže při ústředním výboru sekce kuželek v Praze. Byl také trenérem národního mužstva dorostenců – juniorů, členem trenérské rady ústřední sekce. S českotřebovským dorostem, u kterého pracoval 17 let, získal v roce 1968 titul Mistra  republiky. Působil i jako rozhodčí I. třídy a dlouholetý dopisovatel odborného časopisu Kuželky (vydavatel : Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport). Zemřel po dlouhé nemoci v ústecké nemocnici.

Hubert  Gordon<br />Schauer

Hubert Gordon
Schauer

27. 10. 1862 -  26.7. 1892

Schauerův život byl od jeho dětských let pestrý. Narodil se roku 1862 na litomyšlském předměstí Zahájí a už na gymnáziu projevoval mimořádné schopnosti. Po maturitě odešel do Vídně a z praktických důvodů zvolil práva, ale ta ho neuspokojovala a nedokončil je. Víc ho vždy vábila filozofie a literatura; k usnadnění jejich sledování v evropském měřítku si osvojil slušnou znalost čtyř hlavních západoevropských jazyků. Když se o jeho znalostech dozvěděl T.G. Masaryk, svěřil mu překlad své knihy o konkrétní logice do němčiny a přijal ho do redakce právě toho roku připravovaného Ottova slovníku naučného, jejímž vedením byl Schauer pověřen. To ale ještě doznívaly bouřlivé boje o pravost údajně starobylých Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského, kdy se Masaryk postavil do čela vědců, kteří prokazovali, že se jedná o novodobá falza. Když pak vyšlo koncem roku 1886 první číslo nového časopisu mladých Masarykových přívrženců ČAS s úvodníkem H.G. Schauera Naše dvě otázky, obsahující kritiku současné české politiky, obrátila se nenávist široké veřejnosti i politiků nejen proti Masarykovi, ale i proti Schauerovi. Ten byl prohlášen za "nihilistu" a spolu s Masarykem za hlasatele "národní samovraždy". Masaryka události přiměly k tomu, že se zřekl vedení redakce naučného slovníku a nové vedení propustilo s dalšími i Schauera. Masaryk se vrhl do aktivní politiky, Schauer přišel o zaměstnání a nadto mu český tisk odmítal jeho příspěvky, týkající se hlavně soudobé literatury, takže přišel i o nepatrný příjem, který měl z honorářů. Roku 1889 ho tato svízelná situace znovu zahnala do Vídně, kde se mu podařilo zakotvit jednak v Listech moravských a také vídeňských, kde uplatňoval svoje stati o otázkách národohospodářských a sociálních. Až roku 1891, po změnách v českém politickém životě, se mohl vrátit do Prahy, kde získal na Masarykovu přímluvu, dobře placené místo redaktora hospodářské rubriky Národních listů.

Již za tohoto druhého pobytu ve Vídni se u něho objevovaly zdravotní potíže, které pak v Praze propukly v listopadu 1891 v tuberkulózu, k níž byl Schauer dědičně náchylný. Sám majitel Národních listů Julius Grégr, jenž před nemnoha lety zahájil kampaň proti Masarykovi, právě za Schauerův článek Naše dvě otázky poslal Schauera na jaře 1892 do tyrolského sanatoria v Griesu. Tam se však Schauerův zdravotní stav zhoršil.


11. května psal Schauer do Prahy svému nejlepšímu příteli, přírodovědci Dr. Štolcovi, že chce z Griesu odjet a že by rád “do některých českých lesnatých lázniček”; dodal, že “nejvíce mě vábí ”Hory" u České Třebové". Brzy na to pak zase psal, že “chci jen místo, kde bych udělal dva kroky a byl v suchém jehličnatém lese - a přitom dostal něco kloudného jíst”. V dalším dopise z 2. června už nabízel příteli setkání v České Třebové a vysvětloval, že restaurace na Horách s lázněmi je asi 15 minut od nádraží, a že “kopec se vypíná přímo nad nádražím”; z toho lze soudit, že Schauer znal Hory již tehdy od svých školních let litomyšlských. K setkání se Štolcem však tehdy nedošlo.


Když potom Schauer zval Štolce znovu k návštěvě, sděloval mu, že bude ubytován "ne sice s komfortem, a přece nějak", a při stravě může "volit mezi masy a mezi domácí stravou, kterou jsem já s plesáním uvítal. Neuvěříš, jak to dělá dobře po těch prokletých věčných filetech, beafsteacích, pečeních, moci večeřet syrovátkovou polívku s brambory atd. Rád-li mléko, tady se ho můžeš natáhnout jako žok". Z dopisu je znát jak stále sledoval brněnské Literární listy, do kterých jako hlavní kritik psával svoje posudky současných českých novinek: litoval, že už mu nebude asi dopřáno vychovat si mladší kritické síly, které do časopisu uvedl: “Těch několik měsíců, co ještě asi budu žít, na to nestačí, a pak jsem taky na to příliš apatický a fyzicky sláb… a teď už sil nenabudu. Než o tom ústně, a proto naléhám, abys přišel. Už mne často v tomto životě neuvidíš.”


Štolc sice sliboval, že přijede koncem června, ale přišly mu do toho vážné osobní a služební překážky. Schauer tedy nedostal ani knihy, které měl Štolc přivézt. Šlo o knížky filozofické a pak o díla anglického básníka Lorda Byrona, kterého Schauer přímo zbožňoval od litomyšlských studentských let, kdy si v sextě připojil k svému křestnímu jménu Byronovo křestní jméno Gordon.


Návštěvy přítel Štolce se dočkal až asi 15. července. Ale přijel i další Schauerův blízký druh - spisovatel Vilém Mrštík, s nímž si Schauer z Hor také dopisoval. Zůstal však jen krátce, druhý den odjížděl. Svoje dojmy ze shledání s přítelem sděloval své známé do Turnova: “Smutné shledání. Chtěl poslední zbytky plic zachránit v jehličnatých lesích. Ležel na divaně - života mu zbývá jen několik dní. Už nemluví, jen šeptá a mluví zdivočelými řečmi. Když mě uviděl, vzepjal se radostí, ještě se mu podařilo vzepřít se o špičaté lokte. Na oslavu pil ještě trochu mnichovského piva, ale druhý den upadl již v apatii. Viděl jsem ho naposledy. Grégr by rád nyní zachránil, co se zachránit nedá. Talentům se odjaktěživa pozdě chodí naproti. A Schauer byl talent pořádný.”


Štolc zůstal na Horách až do 24. července. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštíkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem občas dojel z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. Štolc v zmíněném dopise Mrštíkovi sděloval svůj dojem: “Bohužel, myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane.” 26. července Schauer zemřel.


Zprávu o tom zaslal do Prahy českotřebovský tehdy ještě vysokoškolák a začínající redaktor Jiří Pichl. Když šel toho dne ráno lesní cestou na Hory navštívit Schauera, byl tam zřejmě předtím několikrát, dozvěděl se o Schauerově skonu už cestou od železničáře, který spěchal do Třebové do práce. Pichl poslal telegramy do Národních listů a také Šaldovi. Šalda s dr. Štolcem se hned vypravili vlakem do Třebové, kam přijeli o půlnoci a spěchali na Hory s Schauerovu úmrtnímu lůžku. Dalšího dne přijel i redaktor Národních listů Pachmajer a všichni pak strávili celou další noc nad mrtvým Schauerem, než se odebrali do Litomyšle, kde čekali na vůz, který měl přivézt Schauerovo tělo.


Pohřeb se konal 29. července odpoledne. Štolc, Šalda a Pachmajer s jedním vysokoškolákem spouštěli rakev se zesnulým do rodinného hrobu, který se nachází jen přes uličku za zdobným náhrobkem Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi účastníky pohřbu kromě studentů a těch, jimž jméno Schauerovo něco říkalo, byla i spisovatelka Tereza Nováková a čtrnáctiletý student litomyšlského gymnázia Zdeněk Nejedlý. Stojí ještě za zmínku, že dodnes je možné se setkat v České Třebové s dříve dost rozšířeným tvrzením, že místem posledního Schauerova odpočinku se stal zdejší starý hřbitov u rotundy sv. Kateřiny.