Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Karel <br />z Lichtenštejna

Karel
z Lichtenštejna

Majitel panství Lanškroun a Lanšperk, tedy i města Česká Třebová, nejznámější člen rodu Lichtenštejnů, který jako první získal knížecí titul, v erbu již užíval čtvrcený štít, který je dnes státním znakem knížectví v Alpách, s jeho jménem jsou spojeny i popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v roce 1621.


Karel byl nejstarším synem Hartmanna II. z Lichtenštejna (1544–1585) a Anny, hraběnky z Ortenburgu. Jeho bratry byla knížata Maxmilián a Gundaker.

František <br />Lašek

František
Lašek

Narodil se v České Třebové jako jedno ze šesti dětí strojvedoucího Rudolfa Laška. Rodný dům čp. 68 najdeme v Hýblově ulici, je ale celý přestavěn. Po základní škole a s maturitním vysvědčením z litomyšlského gymnázia odešel studovat medicínu na českou univerzitu do Prahy. Promoval zde 25. ledna 1898. Po studiu sbíral praktické zkušenosti v Zemské všeobecné veřejné nemocnici (chirurgická klinika prof. Maydla, porodnická klinika prof. Pavlíka) v Praze. V roce 1900 praxi ukončil a přesídlil do Litomyšle, kde převzal zavedenou lékařskou ordinaci po náhle zemřelém MUDr. Fr. Boučkovi. Současně externoval ve zdejší všeobecné veřejné nemocnici. Po konkurzu v roce 1900 se stal v tomto ústavu nejprve sekundářem prozatímním a od března 1902 definitivním. S vypuknutím 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 zeměbraneckou službu. Jeho odborné služby po dobu války využívala záložní nemocnice ve Vysokém Mýtě, záložní nemocnice v Cholmu, polní nemocnice ve Vladimiru Volyňském (obě na ruské frontě) a polní nemocnice v italském Feltre. Všude působil coby šéflékař chirurgického oddělení. S ukončením války se vrátil do Litomyšle a v roce 1921 se stal řídícím primářem tamní nemocnice. V této funkci setrval až do 30. září 1935, kdy odešel do důchodu. Nadále však vykonával soukromou praxi, které se vzdal až v roce 1939. Působení MUDr. Laška v litomyšlské nemocnici přineslo nebývalou její modernizaci. Nechal postavit nové budovy, stávající renovoval. Došlo na nový vodovod, kanalizaci, parkovou úpravu, přístrojové dovybavení jednotlivých oddělení.

Plně se také zapojil do společenského a politického života města. V letech 1919 až 1941 s úspěchem zastával úřad purkmistra politické obce Litomyšle. Pod jeho vedením nastal dynamický rozvoj města. Vznikly nové městské čtvrtě, vodovodní sítě a kanalizace, zmodernizovala se budova městské knihovny a čítárny, sirotčince, otevřelo se městské muzeum a obrazárna. Zasloužil se o ustavení Družstva pro stavbu dělnických domků, které po dvě desetiletí vedl. Byl čelným funkcionářem kulturně osvětového a zábavního spolku Beseda, Vzdělávacího sboru Svazu osvětového, Spolku pro okrášlení města Litomyšle a okolí, Muzejního spolku, místního odboru vídeňského spolku Komenský, mladočesky orientovaného politického spolku Občanský klub, předsedou kuratoria městské obrazárny (1931- 1946), členem redakční rady novin Obzor litomyšlský. Společně s manželkou Josefou se výrazně angažoval ve spolcích podporujících chudé děti a studenty.

Byl uznávaným znalcem výtvarného umění a regionálních dějin. Tuto pověst si zasloužil hlavně coby organizátor kulturně osvětových akcí a také četnými projevy, přednáškami a publikační činností. Své čtyři studie publikoval v časopise Od Trstenické stezky, v roce 1937 vydal v Litomyšli svoji první kulturně – historickou knihu Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. F. Rybička s podtitulem Dva životopisné obrazy s kulturně dobovými črtami z Litomyšle, České Třebové a Kozlova. Druhé opravené vydání s rozšířenou pasáží o Klácelovi vyšlo v roce 1946 u českotřebovského knihkupce a nakladatele Františka Lukavského. Velký úspěch měly i knížky Oživené litomyšlské paměti (Litomyšl, 1940) a Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl, 1946), Bratrský hejtman, Jan Talafús z Ostrova. Za celoživotní práci, kterou vykonal nejen pro zdravotnictví, ale i pro město Litomyšl a jeho kulturu, obdržel při příležitosti svého šedesátiletého jubilea titul zdravotního rady a čestná občanství měst Litomyšle a České Třebové. Když zemřel, byl zpopelněn a popel uložen na litomyšlském hřbitově. Jeho hrob donedávna krášlila bronzová busta od jeho přítele, akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera. Dnes toto umělecké dílo zdobí výstavní síň městské obrazárny na litomyšlském zámku.

František  Matouš<br />Klácel

František Matouš
Klácel

Známe jej jako filozofa, spisovatele, básníka, pedagoga a také přítele Boženy Němcové, jež patřil k předním obrozencům na Moravě a k aktivním účastníkům politického života v revoluci 1848-1849. Jako první u nás seznámil širší českou veřejnost s myšlenkami socialismu a komunismu.

Byl nejmladším ze šesti dětí českotřebovského ševce Antonína Klatzla. V pozdějších letech si své jméno plně počeštil. Národní školu navštěvoval ve svém rodišti,v Litomyšli piaristické gymnázium (1825-1827) a filozofická studia absolvoval také v Litomyšli. Poté odešel studovat na Moravu. V r. 1827 z existenčních důvodů vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Matouš. V letech 1829–1833 vystudoval brněnský teologický ústav a 1834 složil s výborným prospěchem rigorózní zkoušky z bohosloví na univerzitě v Olomouci.

Ještě než školu dokončil, byl povolán zpět do Brna, aby se sám stal profesorem filozofického ústavu. Po devíti letech, přestože patřil k nejlepším a nejoblíbenějším pedagogům, musel v r. 1844 z místa odejít. Důvodem byly svobodomyslné názory, jimiž navazoval na myšlenky B. Bolzana a na nátlak brněnského biskupa.

Krátce se objevil v Praze, následoval Liběchov (1844) s pracovním místem bibliotékáře zámecké knihovny barona A. Veitha, kde se osobně seznámil i s B. Bolzanem a mohl si v rukopise přečíst jeho utopii O nejlepším státě. Přestože se mu zde líbilo, ani zde dlouho nevydržel a musel se vrátit zpět do brněnského kláštera. Zde se věnoval teoretické práci. V revolučním roce 1848 se horlivě účastnil politického dění jako člen Národního výboru a organizátor Slovanského sjezdu. V té době byl i redaktorem Týdeníku (s J. Oheralem) i Moravských novin a založil Českomoravské bratrstvo (1850–1851), prodchnuté myšlenkou celosvětového sbratření, do kterého také patřila Božena Němcová, I. J. Hanuš, Veronika Vrbíková a další. Po porážce pražského povstání se krátce skrýval v České Třebové a a pak se vrátil do Brna.

S Němcovou si dopisoval už od r. 1848 a pro ni také do Moravských novin psal své Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Je autorem sbírky Lyrické básně.

Klácel byl s největší pravděpodobností také autorem epitafu Boženy Němcové, který vyšel s nekrologem při úmrtí spisovatelky v Moravských novinách 28. ledna 1862.

Klácel od počátku těžil z toho, že v čele kláštera stál opat F. C. Napp (1790–1867), který se snažil učinit z kláštera středisko vzdělanosti. Již od r. 1830 konal v klášterní zahrádce pokusy profesor matematiky Aurelius Thaler (1796–1843), zakladatel klášterního herbáře. Po Thalerově smrti převzal péči o herbář i zahrádku právě Klácel, který ji (1848) zase předal Mendelovi (jemuž také pomáhal v počátcích jeho přírodovědeckých studií).

V letech 1849–1853 se významně podílel na založení a pak i činnosti moravské vzdělávací organizace Národní jednota sv. Cyrila a Methuda; krátce byl jejím (prvním) starostou a pak vedl její přírodovědný obor.

Byl rovněž členem k.k. Mähr.-Schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues der Natur- und Landeskunde, tj. společnosti sdružující přední odborné a veřejné pracovníky z Moravy a Slezska.

Začal vyučovat dívky ze zámožných rodin a sám se zabýval vědeckým studiem a zdokonaloval se v jazyce francouzském a anglickém. Zatrpkl a do určité míry přerušil i kontakty s českými vlasteneckými kruhy. Tehdejší ministr Jiskra, dřívější jeho žák mu opatřil pas, se kterým v srpnu 1869 odejel do Ameriky, aby se tu pokusil uskutečnit něco ze svých idejí.

Pracoval nejprve jako redaktor Slovana Amerikánského v Iowa City (1869–1872). Publikoval naučné statě a překlady, věnoval se organizaci Jednot svobodomyslných a vydával časopisy Hlas Jednoty svobodomyslných (Chicago 1872–1881), Svojan (Chicago 1873) a Hospodář (Milwaukee 1879–1881). Zde psával pod jménem Ladimír. Štěstí které očekáva,l ale nenalezl. Žil v bídě, odkázán na pohostinství milosrdných krajanů.

Od počátku se zabýval etikou. Jeho Dobrověda je prvním novodobým českým pokusem o soustavný výklad etické látky. Dobrovědu – etiku dělil na vědu o dobru prostém (zákonu světa), dobru z osobní stránky a dobru vtěleném v lidstvo. Při chápání vývoje světa byl ovlivněn Darwinem. Na tomto etickém a vědeckém základě vypracoval svůj utopický projekt „cesty ke Svojanovu“, projekt obcí vytvořených na základě společné práce, odměn podle zásluh a vzájemné podpory

Zemřel v městečku Belle Plaine v rodině Františka Záleského. V roce 1884, tedy dva roky po Klácelově smrti postavili Klácelovi nad jeho hrobem pěkný pomník, dodnes největší a nejpěknější na celém hřbitůvku v Belle Plaine. Pomník byl zhotoven českým kamenickým mistrem Mendlíkem ze státu Wisconsin. Je obehnán mírnou podezdívkou a obsahuje nápis, Klácelovo heslo: "Osmělme se zmoudřeti!" Nedlouho potom byl postaven pomník Klácelovi taktéž na Národním hřbitově v Chicagu.

Z Klácelova literárního díla je nezbytné upozornit alespoň na jeho Básně (1836), dále Dobrovědu (1847), Počátky vědeckého mluvnictví českého (1843) a Listy o původu socialismu a komunismu (1849).

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Dobromil <br />Keprt

Dobromil
Keprt

31. 12. 1920 - 6.7. 2014

Byl jedním z největších českotřebovských odborníků na dechovku. Narodil se 31.12.1920. Dechovka naplnila prakticky celý jeho život, i když se nikdy nestala jeho profesí. Vždy když se rozhodoval o tom, zda se věnovat v zajímavém angažmá hudbě nebo zůstat u jeho profese na dráze v České Třebové, rozhodl otec za syna a dráha vyhrála.


Narodil se na Farářství ve čtverci a jeho první kroky k hudební vzdělanosti mohl vést i sám mladý Jinřich Praveček, který tehdy bydlel v sousedství. Jenže ten odešel na vojnu a tak do houslí chodil k paní učitelce Hubálkové. Dechovka získala Dobromila Keprta především na vojenské hudební škole v Praze. Ze školy byl přidělen na půlroční zacvičení k 28. pěšímu pluku do Prahy ke kapelníkovi št. Kapitánovi Janu Peštovi, potom v lednu 1938 k 27. pěšímu pluku do Uherského Hradiště. Pak přišla okupace a s ní propuštění do civilu. Po válce se v roce 1947 oženil, po té se zapojil do řady aktivit spojených se zakládání tehedejších hudebních souborů. V roce 1949 byl jedním ze zakladatelů Závodního klubu železničářů. Díky klubu se pak mohl zůčastnit hudebních kurzů ve Zlonicích. V letech 1949-52  vystudoval dálkově pražskou konzervatoř. Státní zkoušku ze hry na snížcový pozoun složil v červnu 1952. Působil jako vychovatel na iternátě železniční průmyslovky, který byl tehdy v budově dnešní základní školy na Nádražní ulici. Zde vytvořil ze studentů mistrovské školy svou první dvacetičlennou dechovku. Ta se účastnila soutěží a vystupovala na estrádách. Dechovka pracovala do roku 1963.


Dobromil Kepr nepůsobil jen v dechovce, např. Také v tanečním orchestru Collegiál, založil soubor Studio, angažoval se v divadelním spolku Hýbl.
Roku 1968 profesně přesídlil z internátu na tehdejší prvozní oddíl ČSD, po nástupu normalizace pak byl v roce 1970 jako nespolehlivý odsunut do stanice, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1980 pracoval jako celní deklarant. V roce 1973 se vrací zpět k dechovce, do čela železničářské dechovky. Od 19. července 1973 do 2. prosince 1976 vystoupila českotřebovská železničářská dechovka pod vedením Dobromila Keprta na více než 40 koncertech na nejrůznějších místech Čech a Moravy, účinkovala i v Polsku. V následujícím období vedl tři roky dechový orchestr v Dlouhé Třebové a osm let obdobnou kapelu v Lanškrouně.

Nelze  opomenout další oblasti  hudební činnosti, a to oblast aranžérskou a skladatelskou, vytvořil řadu vlastních orchestrálních skladeb. Své působení u třebovské dechovky má podrobně zmapované ve vlastní kronice se spoustou fotografií, koncertních programů a vystřižených novinových článků. Své působení u dechovky ukončil v Kolíně v roce 1976, po problémech spojených s uvolňováním muzikantů pro nasmlouvané akce vedením tehdejšího Lokomotivního depa. Dechovku předal Františku Vilímovi.


Po odchodu do důchod ještě působil v dechovce v Dlouhé Třebové a v Lanškrouně. Během svého působení složil několik polek, valčíků, písní, orchestrálních sladeb. Mnoho skladeb pro dechovku také aranžoval. 

Anna <br />Chlebounová

Anna
Chlebounová

8. 12. 1875 -  14.3. 1946

Narodila se 8. 12. 1875 v Bučině. Patřila k první generaci žen v nejvyšší politice. Členka agrární strany, r. 1918 jmenována do Národního shromáždění. V letech 1920-29 poslankyní sněmovny, 1929-35 senátorkou. Zabývala se především problémy veřejného zdravotnictví, dočasně reformou daní. Nejvyšší politice předcházela praktická zkušenost s řízením malé obce, manžel byl džbánovským starostou. Její veřejné působení ve své době výrazně napomohlo širokému pochopení významu všeobecného volebního práva. Zemřela 14. 3. 1946 ve Džbánově. Biografie viz. knihy: Doc. PhDr. Marie Macková, PhD. - O senátorce Anně Chlebounové (Ústí nad Orlicí, GRANTIS, 1998), Mikolášek Antonín - Nad životem senátorky Anny Chlebounové (Dolní Dobrouč, Inform sauning shop, 2011).

Felix <br />Lerch

Felix
Lerch

19. 12. 1866 -  19.7. 1954

Narodil se svobodné matce v Herborticích u Lanškrouna. Krátce po narození byl dán na vychování k tetě a strýci do Třebovic. Osmiletou školní docházku ale již absolvoval v České Třebové, kam se strýcova rodina v roce 1872 přestěhovala. U firmy Antonín Felcman se vyučil truhlářem a šest let zde pracoval. Po vojenské službě se k této profesi nevrátil. Zajímala jej drážní služba. Nejprve působil v Brně, potom v České Třebové. Zde se také oženil s Annou Rambouskovou a bydlel v městské části Bezděkově.

Za sociální demokracii byl zvolen do městské rady a obecního zastupitelstva. Kromě toho plných padesát let pracoval jako člen a předseda dozorčí rady Konzumní jednoty a byl spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou Spolku domkářů a malorolníků v České Třebové. Stýkal se jak s ministry, poslanci a senátory, tak s těmi nejprostšími. A všemožně jim pomáhal.

V čase volna psal kroniku. Bez donucení, jen k potěše srdce. Zabýval se zaznamenáváním nejrůznějších událostí, kterých byl sám svědkem, nebo které načerpal z vyprávění pamětníků. Ve svých zápiscích také soustředil mnohá zajímavá statistická data, ke kterým měl přístup z titulu veřejné funkce. Jeho kroniky a pamětní knihy, které napsal krásným vyrovnaným písmem svým synům a dcerám, se staly bohatým zdrojem poznání a pramenem pro bádání o historii našeho města.