Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jaroslav <br />Demel

Jaroslav
Demel

Narodil se v České Třebové. Po maturitě na českotřebovském gymnáziu vystudoval učitelství pro školy II. cyklu, obor matematika - deskriptivní geometrie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vyučovat začal na střední odborné škole pro studující při zaměstnání v České Třebové. V roce 1977 odešel do Ústí nad Orlicí, aby se stal zástupcem ředitele jiného Třebováka Ing. Jaroslava Ploce na ústecké textilce. V roce 1992 se pak stal jejím ředitelem. Ta je nyní zajištěna tak pevně, že byla dokonce zařazena jako rodinné stříbro Pardubického kraje. 
V letech 1987 až 1989 byl nucen odejít na ONV, kde jako vedoucí odboru školství řídil mateřské, základní a později i střední školy. Po sametové revoluci byl zvolen místopředsedou rekonstruovaného ONV a v roce 1991 využil možnosti vrátit se do školy.

Mimo přímého působení na "textilce" si Jaroslav Demel vyzkoušel vyučování na Vysoké škole textilní a strojní Liberec, která tehdy zřídila v Ústí svoje konzultační středisko. O středoškolském působení  jubilanta však není třeba psát jen v minulém čase. Již dvacet let díky stálému zájmu studentů vyučuje na českotřebovském gymnáziu deskriptivní geometrii.

Sportoval od mládí, od 16 let hrál závodně především basketbal.  Českotřebovskou Lokomotivu reprezentoval v krajském basketbalovém přeboru a také v divizní soutěži. Za svou trenérskou práci s mládeží byl Jaroslav Demel oceněn také v anketě Hledáme nejlepší sportovce, trenéry a rozhodčí okresu Ústí nad Orlicí.  V roce 2002 byl na kandidátce ČSSD jako nezávislý kandidát. O dva roky později kandidoval do Senátu ČR. V komunální oblasti kandidoval Jaroslav Demel úspěšně ještě ve  volbách 2006 za českotřebovské živnostníky a v následujícím období  byl členem kontrolního výboru vedeného JUDr. Martinem Netolickým. Podílí se také na kulturním dění v České Třebové s manželkou Martou Demelovou pomáhal s realizací scén pro někoik divadelních představení spolku Hýbl či vystoupení českotřebovské skupiny Medvědi, dále se také podílí na přípravě výstav výtvarné skupiny Maxmilián. Od roku 2009 má také jako předseda na starost běh spolku Kruh přátel hudby Česká Třebová. S manželkou Martou má dvě děti Ing. Jaroslava Demela, proděkana  ekonomické fakulty Technické univerzity Liberec, dceru Ing. Markétu  Demelovou, pracovnici finančního úřadu Ústí nad Orlicí a pět vnoučat,  Jana , Markétu, Karolínu, Jakuba a Matěje.

Magdalena  Dobromila<br />Rettigová

Magdalena Dobromila
Rettigová

Narodila se v rodině vrchnostenského správce hraběte Kounice, Františka Artmana a Josefy, roz. Kubíkové. Ač německy vychovávána, první verše psala česky již od deseti let, je autorkou drobných povídek. Mimo časopisů své práce vydávala v Hradci Králové u nakladatele Pospíšila, kde se seznámila s českými buditeli - Ziegler, Klicpera, Hek a další. Při návštěvě Zieglerovy fary v Dobřanech přijala jméno Dobromila, manžel jméno Sudiprav. Jako žena státního úředníka ve všech místech, kde bydlela, soustřeďovala kolem sebe mladé dívky. Vyučovala je ručním pracem a domácímu hospodaření. Známá "Domácí kuchařka aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské" vznikla za rychnovského pobytu. V Ústí nad Orlicí se zasloužila (1825) o vznik první české knihovny. Aktivně přispívala do Časopisu Národního muzea, Květů, České včely, Poutníka slovanského a Dobroslava. Knižně vyšly např. povídky Arnošt a Bělinka, Jaroslav a Terynka, Mařenčin košíček. Byla i autorkou divadelních her: Koš, Masopustní žert (1846), Bílá růže(1827), Vdovec a vdova (1839), Hygea a Lindor neb láska a ctnost vždy zvítězí.

Marie <br />Skálová

Marie
Skálová

Narodila se v nejstarší českotřebovské čtvrti U Kostelíčka. Pocházela z osmi dětí povozníka Jana Skály. Když otec po úrazu předčasně zemřel, odpovědnost za živnost a malé hospodářství převzala matka. A pomáhat musely i všechny děti včetně Marie. V čase volna, kdy ostatní po těžké práci odpočívali, chodila Marie do tělocvičny Na Skále. Brzy vynikala v nářaďovém tělocviku i na lehkoatletických závodech. Dostala se dokonce do reprezentačního výběru Československé obce sokolské. Toto družstvo s úspěchem hájilo barvy ČSR doma i v zahraničí. V roce 1938 byla Marie v družstvu žen, které v Mezinárodním tělocvičném závodě v rámci X. všesokolského sletu v Praze zvítězilo. Ženy vítězného družstva obdržely zlaté medaile mistryň světa. Později jako cvičitelka předávala svoje zkušenosti dalším generacím. Po válce byla učitelkou rytmiky na hudebních školách v České Třebové a v Lanškrouně. Když s tímto povoláním skončila, nastoupila do n.p. Perla v České Třebové – Parníku (oddělení adjustace), kde pracovala až do odchodu do důchodu. I zde, jako členka krajského výboru Dobrovolné sportovní organizace Jiskra, organizovala sportovní zájmovou činnost. Dokud ji zdravotní stav dovoloval, vedla také dětský taneční kroužek při tehdejším Občanském výboru U Kostelíčka. K nácviku národních a lidových tanců jim sloužila stodola rodné chalupy v ulici Na Kopečku. S tanečním kroužkem pravidelně vystupovala při různých akcích ve městě a okolí.


Poslední roky žila u dcery Evy. Dočkala se pěti vnoučat a dvou pravnoučat. Pomáhala s jejich výchovou, vedla je ke sportu a k tancování… Mezi svými nejbližšími také zemřela. Pochována je v rodinném hrobě na českotřebovském hřbitově.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Kovařovic

Karel
Kovařovic

9. 12. 1862 - 6. 12. 1920

Narodil se v pražské muzikantské rodině. Před nástupem do Národního divadla prošel obsáhlou průpravou na pražské konzervatoři (1873–1879 - hra na klarinet, harfu a klavír), soukromě studoval zpěv a u Mistra Fibicha skladbu (1878–1882). V praxi se osvědčil jako harfista v orchestru Národního divadla (1879–1885), dirigent opery v Brně (1885) a Plzni (1886), klavírní doprovazeč Františka Ondříčka, učitel a korepetitor v Pivodově pěvecké škole (1890). Navíc komponoval a zvítězil v soutěži na novou operu v roce 1897. Nás může těšit, že tuto slavnou operu Psohlavci z větší části komponoval v nedalekém Přívratu Opera byla dopsána na podzim v Praze a zadána Národnímu divadlu. Premiéra se uskutečnila 24. dubna 1898. Byla přijata s nadšením, na jedno představení přijel dokonce zvláštní vlak Chodů a skladatel byl poctěn čestným občanstvím města Domažlic. Kovařovicův letní pobyt v Přívratu připomíná dnes již bohužel omšelá pamětní deska u hostince na Presích, která byla odhalena 22. června 1969.

V roce 1895 byl pověřen sestavením orchestru, repertoáru a řízením Festivalového orchestru na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. 1898 – 1900 se stal po Pivodově smrti ředitelem jeho ústavu. V roce 1900 Společnost Národního divadla zvítězila v konkurzu o nové zadání divadla a Kovařovic se stal šéfem opery. V roce 1901 proběhla stávka orchestru a části personálu Národního divadla, Kovařovic sestavil nový orchestr. V letech 1900 – 1920 byl šéfem opery Národního divadla (nejen jako dirigent, ale i dramaturg, režisér, mnohdy scénograf).

Zdeněk <br />Lang

Zdeněk
Lang

5. 12. 1932 -  25.2. 2001

Ing. Zdeněk Lang se narodil se 5. prosince 1932 Byl jistě významnou a populární osobností našeho města, člověk velmi aktivní, ve společnosti kamarádský. Byl opravdovým Třebovákem a všemožně se snažil prosazovat naše město tak, aby znovu nabylo té vážnosti a významu, který mu přísluší. V celém svém snažení ve funkci starosty i dále ve funkci radního nebo zastupitele nebo člena Okresního shromáždění vždy působil velmi aktivně a diskutoval k nejrozmanitějším problémům. Již od mládí byl aktivním sportovcem, snad právě ve sportu získal tolik přátel. Zůstal sportu věrný i jako funkcionář a byl nejen čelným představitelem zdejšího Sokola, ale i aktivně působil v jeho ústředí, kde zastával funkci v majetko-správním oddělení. Byl navíc jmenován krajským zmocněncem PV ČOS ve věci zastupování zájmů České obce sokolské pro jednání s představiteli Pardubického kraje.

Po listopadu 1989 se okamžitě aktivně zapojil do veřejného a politického života nejdříve v Občanském fóru a po jeho rozpadu pak do Občanské demokratické strany, za kterou kandidoval dvakrát do městského zastupitelstva, i do zastupitelstva Pardubického kraje. Od vstupu do veřejného života působil pro vznik samosprávného regionu "Pomezí Čech, Moravy a Kladska", který by existoval vedle systému okresní správy, inicioval jeho vznik v České Třebové a byl i jeho prvním představitelem. Svou myšlenkou poněkud předstihl dobu a nenalezl podporu v žádných oficiálních strukturách. To se ovšem později podařilo jiným, kteří již s podporou okresních orgánů založili "euroregion Glacensis" (Pomezí Čech, Moravy a Kladska), region stejného názvu, ovšem s jiným obsazením a při jeho vzniku také dokonce bez České Třebové. Při dotažení původní myšlenky mohlo být centrum regionu díky Zdeňku Langovi v České Třebové, nyní je v Rychnově nad Kněžnou.

Nelze pominout také Zdeňka Langa jako stavitele a projektanta. Jako odborník právě vždy nejvášnivěji vystupoval při hodnocení studií, plánů a záměrů, o vývoji města měl své představy. Řadu staveb během svého života realizoval, vzpomeňme např. na stavbu krytého bazénu v České Třebové nebo Kulturního domu v Ústí nad Orlicí. Jako aktivní projektant zůstal i ve svém důchodovém věku, kdy účinně pomáhal v projekční kanceláři své dcery Ing. Ivany Smolové.

Zemřel náhle na lyžařském výletě poblíž Svinné, pochován je v České Třebové. Jeho celoživotní práce pro blaho města a společnosti byla oceněna mimořádným uznáním In memoriam od rady města.

Jan <br />Kapusta

Jan
Kapusta

7. 12. 1932 - 7.5. 2011

Narodil se v České Třebové. Maturoval na gymnáziu v Lanškrouně v roce 1951, pokračoval ve studiu na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci (1951-1956), obor hudební věda, estetika a historie. Po ukončení studia pracoval převážnou část života v muzejnictví, a to v Zábřehu, Olomouci, Litomyšli a Poličce. Byl autorem trvalých expozic litomyšlského a poličského muzea, zasloužil se o vznik Památníku Bohuslava Martinů v Poličce a vypracoval scénáře mnoha příležitostných výstav.

Řadu let byl redaktorem periodik Vlastivědný sborník Severní Morava, sborník Zábřeh v minulosti a přítomnosti, Zprávy z muzeí od Trstěnické stezky, v němž publikoval celou řadu důležitých příspěvků. V roce 1983 byl donucen z politických důvodů práci v muzejnictví opustit. Až do odchodu do důchodu pracoval ve Státním rybářství v Litomyšli jako pomocný dělník. Stále se ale věnoval publikační činnosti. Je autorem deseti knih a asi pěti set publikací o hudbě a výtvarném umění 19. století. Středem jeho zájmu bylo a je výtvarné umění a hudební věda, zejména pak sociologie hudby. Do současnosti napsal na 430 studií, článků a textů katalogů výstav a 10 samostatných monografií, např. Josef Matička - Sen o Litomyšli, Dechové kapely, pochod a František Kmoch, propagační brožuru Polička.

Jako zakládající člen Společnosti Bohuslava Martinů každoročně připravoval do sousední malé vesničky Vlčkova na poslední víkend v květnu slavnost Otevírání studánek. Podílel se také na kulturním dění města Litomyšle a širšího regionu (přednášková činnost, práce v kulturních komisích, ve výborech Smetanovy Litomyšle a Mladé Smetanovy Litomyšle, v Mužském pěveckém sboru). Přesto, že bydlí v Litomyšli, na své rodné město nikdy nezapomněl. Neunikla mu jediná výstava s výtvarným zaměřením, která se v České Třebové uskutečnila, některé z nich sám zahajoval. Zemřel 7. 5. 2011 v Litomyšli.

Ve šlépějích otce kráčí syn Jan Kapusta mladší, absolvent Ústavu dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1980 působí v Galerii výtvarného umění v Náchodě (historik umění, ředitel).