Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Miloslav <br />Štusák

Miloslav
Štusák

Narodil se v českotřebovské čtvrti U kostelíčka v rodině železničního zaměstnance. Po základní škole odešel v roce 1927 do Bratislavy na státní školu pro výchovu učitelů. Jako absolvent školy působil na různých slovenských školách. V roce 1936 nastoupil vojenskou službu. V tomto období absolvoval Letecké učiliště v Prostějově a obdržel hodnost poručíka – letce. V civilu se opět věnoval pedagogické činnosti. Učil ve Zvolenu a potom v Bratislavě.

Když došlo k rozbití republiky, odešel přes Maďarsko, Jugoslávii, Turecko, Sýrii a Alžír do Francie. Po vojenské přísaze, kterou složil v československém vojenském táboře v Agde jej převeleli k 1. letecké skupině pod vedením štkp. Schejbala. Zde se přecvičoval na francouzskou leteckou techniku (letouny MS – 230 a MS 406) až do kapitulace Francie. V polovině roku 1940 odjel anglickou lodí z přístavu v Bardeaux do Anglie. Zde vystřídal řadu vojenských základen, až byl převelen k 313. československé stíhací peruti RAF. Jejím úkolem byla bojová činnost, která spočívala v hlídkování nad konvoji v Kanále, doprovod bombardérů nad územím nepřítele a hlídkování nad Anglií.

V osudný den 27. února 1943 doprovázela jeho 313. peruť anglické bombardéry k německé námořní základně v Brestu. Na zpáteční cestě byly letouny napadeny německými stihači. Stroj Miloslava Štusáka byl těžce poškozen. Když posádka opouštěla letadlo, mělo výšku asi 100 m. Než se M. Štusákovi otevřel padák, zabil se prudkým nárazem o vodní hladinu. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.


Miloslav Štusák je vzpomenut na panelu 121 v památníku letců Runnymede v Anglii. Za bojovou činnost byl také vyznamenán Československým válečným křížem 1939.

Milena <br />Asmanová

Milena
Asmanová

Rodným jménem Reindlová. Mládí prožila v České Třebové. Herečka hrála v seriálu Kamenný řád 1975. Ještě než Milena absolvovala DAMU, chodila zde v České Třebové do Odborné školy pro ženská povolání a již tam se zajímala o herectví.

Ve školním představení Sněhová královna hrála Pohádkaře (na společné fotce zcela vpravo) Jen pro zajímavost - čtvrtá z leva v kožichu je Vojtěška Vohralíková st, t. č. Nečasová, která byla její třídní v letech 1947 - 1949 a která tuto hru režírovala společně s Andělou Kučerovou. (Plakát a fotky z představení jsou předány do městského muzea)

Roku 1953 absolvovala herectví na pražské DAMU. Následně prošla krátce scénami Divadla pracujících v Mostě (1953) a v pardubického Východočeského divadla (1953 - 1960). Až do svého odchodu na odpočinek se stala přední členkou činohry Státního divadla v Ostravě (1960 - 1993), kde i nadále vystupovala pohostinsky. Hostovala též na dalších scénách (D 46 v Praze, ostravské Divadlo loutek, Těšínské divadlo, Švandovo divadlo v Praze, Divadlo Skelet Pavla Trávníčka). Vypracovala se na charakterní herečku výrazných českých a světových divadelních postav v desítkách inscenací (Žebrácká opera, Letní hosté, Krvavá svatba, Romeo a Julie, Naši furianti, Návštěva staré dámy, Cyrano z Bergeracu, Léto, Bílá nemoc, Mnoho povyku pro nic, Strakonický dudák, Tři sestry, Racek, Večer tříkrálový apod.).

Své herectví uplatnila, v rozhlase (Její pastorkyňa, Devadesát tři atd.), v dabingu (např. Smrtonosná past 2.) a též v inscenacích a seriálech ostravského studia Československé televize (Haldy, Košilka, Postel s nebesy, U nás doma, Nález, Na rozchodnou, Osudové peníze a především hlavní role selky Karolíny v seriálu Kamenný řád z roku 1975). Kvůli svému mimopražskému angažmá se Milena Asmanová před filmovou kamerou objevovala sporadicky v menších úlohách a ve velkých časových rozestupech. Filmovými režiséry byla obsazena do snímků Olověný chléb (1953), Útěk ze stínu (1958), Prázdniny s Minkou (1962), Neobyčejná třída (1964), Třicet panen a Pythagoras (1973), Zastihla mě noc (1985) a Vincenz Priessnitz (1999).

Stala se nositelkou titulu Zasloužilé umělkyně (1985) a Nadace Život umělce herečku ocenila Cenou Senior Prix (1999). Řadu let se Asmanová věnovala pedagogické činnosti na ostravské Státní konzervatoři a ve vlastním Studiu Mileny Asmanové v Praze.

Karel <br />Plicka

Karel
Plicka

Vynikající fotograf – výtvarník, režisér, scénárista, kameraman, hudebník, folklorista, hudební vědec a spisovatel, dirigent a pedagog na AMU a FAMU se narodil se českým rodičům ve Vídni. Otec František  (1844–1929) pocházel z Vítova u Slaného, matka roz. Hořčičková (1862–1908) byla rodačkou z České Třebové. Sem se v roce 1900 rodina Plickova přistěhovala. Karlův otec si tu zřídil v Hýblově ulici čp. 67 obchod s prádlem a hračkami. Později se Plickovi přestěhovali do domu čp. 17 na náměstí.


Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a od roku 1904 rád fotografoval (k této činnosti ho přivedl českotřebovský lékárník Adolf Jan Zapský ze Zap).

Zde vychodil měšťanskou školu a do konce svého života se sem rád vracel (zejména za svými příbuznými – známou třebovskou postavičkou byl jeho bratr Emil Plicka). V letech 1909–1913 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927–1931).


Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici (zde se také poprvé setkal se svoji budoucí manželkou). Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu v roce 1918 byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918–1923). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923–1938), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje. Díky svému fotografickému umění zanechal pro archiv Matice slovenské stovky fotografií, kde zachytil krásu, lyriku a poetiku Slovenska. Z jeho sbírání vznikly knihy Český rok (1944), Český zpěvník (1946), U maminky (1956), Veselá kopa (1956), Slovenský zpěvník (1961), vzpomínky Zlatá brána (1964), Z kytice slovenských pohádek (1965), Spiš (1971), Ptáci (1990) aj.


Poté pracoval jako zdatný pedagog filmového oboru bratislavské Školy umeleckých remesiel (1937–1939), fotograficky zachycoval Prahu ve Státním fotoměřickém ústavu (1939–1945), krátce se stal předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti (1945–1946) a z jeho popudu byla založena pražská FAMU (1946). Zde působil v letech 1946–1950 jako děkan a mimořádný profesor kompozice filmového obrazu. Kvůli slábnoucímu zraku byl nucen školu opustit a odejít na zasloužený odpočinek. Od roku 1926 se začal Karel Plicka zajímat též o filmovou dokumentaristiku. Z jeho rukou coby kameramana, střihače, autora námětu, scenáristy a režiséra vznikly dokumentární snímky Za slovenským ľudom (1928), Po horách, po dolách (1929), Jaro na Podkarpatské Rusi (1929), Zem spieva (1933), Jaro v Praze (1934), Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi (1936), Věčná píseň (1941), Praha barokní (1943), Chebsko (1943), Pán prezident na Slovensku (1945) atd.


Mezinárodního věhlasu dosáhl právě snímkem Zem spieva (1933), který byl s českými filmy Extase (1932), Bouře nad Tatrami (1932) a Řeka (1933) oceněn Čestným uznáním za režii a hlavně Cenou města Benátek (1934) na italském II. Mezinárodním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jako kameraman se podílel na poválečných dokumentech Otakara Vávry Vlast vítá (1945) nebo Cesta k barikádám (1946) a jako umělecký poradce na snímcích Martina Friče Jánošík (1935) a Varúj…! (1946). Byl to on, kdo Fričovi doporučil pro úlohu Jánošíka budoucího herce Paľo Bielika. Své fotografie, v nichž Plicka dokázal skloubit estetické možnosti, monumentalitu, skvělé osvětlení a kultivovanost, uveřejnil např. ve foto publikacích Slovensko (1937), Praha ve fotografii (1940), Praha královská (1940), Slovensko ve fotografii (1949), Vltava (1957), Žijeme v Praze (1964), Československo (1974), Procházky Prahou (1976) a zejména několikrát vydaný Pražský hrad (1940). Jeho knihy se dočkaly řady překladů a vydání.
Mimo ocenění za své snímky (kromě filmu Zem spieva byl film Po horách, po dolách roku 1932 oceněn Zlatou medaili na Výstavě umění ve Florencii) a čestnými členstvími v různých československých a mezinárodních kulturních institucí (např. Umělecká beseda slovenská, Národopisná společnost československá, Unie slovanských novinářů, Společnost pro hudební výchovu) získal oficiální ceny: Řád práce (1954), Zasloužilý (1959) a Národní (1968) umělec, Národní cena Slovenské socialistické republiky (1975), Řád republiky (1979) či Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).


Významný a všestranný český a slovenský dokumentární filmař, sběratel, etnograf, fotograf, kameraman, režisér, tvůrce, hudební vědec, spisovatel, pedagog a profesor Karel Plicka zemřel v Praze ve vysokém nedožitém věku devadesáti tří let. Pohřben je na Národním hřbitově ve městě Martin na Slovensku. Na jeho počest vznikly filmové i televizní dokumenty (například v letech 1970 a 1994), byly napsány knižní monografie, otevřeno muzeum ve slovenské Blatnici a vydána poštovní známka (2008).

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jaroslav <br />Bittl

Jaroslav
Bittl

20.6. 1931 -  20. 12. 2015

Narodil se 20. června 1931 v Praze. V roce 1939 se na dlouhou dobu přestěhoval do České Třebové. Absolvoval zde obecnou školu, měšťanskou školu a odmaturoval na gymnáziu. Studoval Masarykovu univerzitu, Pedagogická studia dokončil v Pardubicích. Mnoho let pracoval jako vedoucí výtvarného oboru na LŠU v Pardubicích, kde posléze pracoval také jako ředitel této školy. Byl nadaný nejen po stránce výtvarné, ale známa je také jeho básnická tvorba. V roce 2000 se vrátil do České Třebové. V roce 2012 obdržel cenu města Česká Třebová - Kohout za dlouholetou výtvarnou a spisovatelskou práci.  

Marie <br />Kalivodová

Marie
Kalivodová

25.6. 1878 -  17. 12. 1951

Marie Kalivodová se narodila v České Třebové. Roku 1897 vystudovala pražskou Pivodovu pěveckou školu a započala s profesionální pěveckou dráhou.


Působila u kočovné divadelní společnosti ředitele J. Drobného (1897-1903), v Městském divadle v Plzni (1903-1905), v Národním divadle v Brně (1906-1909), v Divadle na Vinohradech (1909-1919) a ve Vinohradském zpěvohře (1920-1924). Již v březnu 1923 hostovala v opeře Národního divadla v Praze. Otakar Ostrčil na konci téhož roku podal návrh na její angažování do této scény, jež se uskutečnilo až o rok později. Až do svého penzionování setrvala tedy jako sólistka opery Národního divadla v Praze (1924-1932).

Už ve Vinohradském divadle se stala oporou souboru šéfa Otakara Ostrčila. V této době vystupovala převážně v operách a operetách. Později se z ní stala spolehlivá operní mezzosopránová repertoárová zpěvačka s emotivním přednesem. Často alternovala se zpěvačkou Věrou Pivoňkovou ve vážných a komických partech starších a starých žen. Zpívala například Ludmilu (Prodaná nevěsta), Larinu (Eugen Oněgin), Hanu (Debora), Martinku (Hubička), Datla a Paní Páskovou (Příhody Lišky Bystroušky), Matku (Čert a Káča), Kateřinu (Polský žid), Pamelu (Fra Diavolo), Hospodskou (Boris Godunov), Martu (Faust a Markétka), Častavu (Šárka), Bertu (Lazebník sevillský) a nebo Tisbu (Popelka).

Vilém <br />Brázda

Vilém
Brázda

11.6. 1901 -  28.6. 1931

Jeho život započal v Zábřehu na Moravě. Ve dvou letech se s rodiči přestěhoval do České Třebové, kde jeho otec působil jako stavbyvedoucí a později majitel vlastní firmy.
Mladý Vilém začal studovat reálku, studium však neuspokojovalo jeho výtvarné sklony, proto přestoupil na sochařskou školu v Hořicích. Po jejím absolvování pokračoval na AVU v Praze (profesor Štursa) a na uměleckých školách ve Francii (profesoři Boucher, Bourdelle).

Po studiích se vrátil zpět do České Třebové k rodičům a mladé lásce, se kterou se brzy oženil. První atelier si zřídil v dřevěné boudě pod Habeší na Parníku, později tvořil v nově vystavěném Brázdově domě v Litomyšlské ulici čp. 268 (rohový dům u gymnázia). Kromě sochařiny i rád maloval. Známé jsou jeho kresby ze staré České Třebové a okolí. Mladá rodina sochaře Brázdy si ve Třebové dlouho nepobyla. S nadějí, že najde lepší životní podmínky, se přestěhovala do Prahy. Zpočátku měla existenční potíže i zde. Jak vypadal pracovní den mladého umělce v Praze? Večery trávil v biografech hrou na housle, přes den pracoval na reklamách a obrázcích Prahy, noc věnoval umění sochařskému. Po čase se ekonomická situace zlepšila. Měl mnoho plánů, bohužel je nestihl naplnit. Zemřel nečekaně při nedělním koupání ve Štěchovicích. Pohřben je na olšanském hřbitově.