Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František <br />Mejdr

František
Mejdr

Narodil se 14. 5. 1885 v Ohnišťanech. Do Ústí nad Orlicí přišel jako mladý absolvent textilní školy v Jilemnici a obchodní školy v Praze. Obchodník textilem, výrazná osobnost města. Aktivní člen Sokola, divadelního spolku Vicena, Klubu českých turistů aj. Jeden z organizátorů vybudování Památníku odboje, staročeských poutí a všech dalších akcí spojených se získáváním financí pro stavbu divadla. V letech 1934-42 předseda Družstva pro postavení divadla. Za okupace členem národního výboru, org. ÚVOD a vedoucím odbojové skupiny v Ústí nad Orlicí (spolupracovníci: N. Vašíček, L. Cihlář, Fr. Zábrodský, V. Boštík). Zatčen na podzim 1941, vězněn v Pardubicích, Terezíně a Osvětimi, kde 4. 3. 1942 zemřel. Za zásluhy o osvobození získal od prezidenta republiky Československý válečný kříž 1939 - in memoriam.

František <br />Bečka

František
Bečka

František Bečka sice bydlí v Ústí nad Orlicí, ale je také Třebovákem. Narodil se v učitelské rodině v Chorinově ulici a na své dětství v České Třebové dodnes vzpomíná. Do České Třebové se taky každodenně vrací do své umělecké kovárny na Lhotce. Ve svém živlu byl František v údržbářské dílně v ústecké Perle u výhně. Nikdy se netajil tím, že právě umělecké kovařině by se chtěl v budoucnu věnovat. V roce 1985 si zakoupil chaloupku či spíše ruinu na Lhotce, nedaleko zastávky Na Špici. Zchátralé hospodářské stavení pozvolna přetvářel k obrazu svému. Vysnil si totiž, že kromě obytné části zde vybuduje kovářský a sochařský ateliér, vše pochopitelně v gotickém stylu. Pískovcové dveřní a okenní oblouky vyrábí z betonu. Z chléva vznikla pozvolna kovárna, stodola se proměnila v sochařský ateliér. Z okolních kováren, závodů i sběrných surovin posháněl František Bečka staré vyřazené stroje, stoleté nefunkční dědoušky. Návštěvníci mohou obdivovat vrnící soustruhy, vrtačky i brusky, v provozu jsou signovačky, ohýbačky i torzírovací stroj. Každý zprovozněný muzejní kousek má samozřejmě i patřičně naleštěný štítek výrobce…

“Dost bylo Perly”, řekl si František a v roce 1991 si vyšlápl na “volnou dráhu”. Získat živnostenský list nebylo pro šikovného řemeslníka velkým problémem. Složitější již bylo prosadit se v umělecké kovařině mezi odborníky. Díla uměleckého kováře Františka Bečky reprezentují Českou republiku i za hranicemi. Repliky zbraní, sochy i jiné kovářskotepecké skvosty zdobí muzea v Levoči a Košicích. Národní muzeum v Praze si u ústeckého umělce, gotického fandy, objednalo několik replik středověkých mečů. Štíty, brnění, historické zbraně, to jsou nejčastější zakázky nejrůznějších skupin historického šermu z celé republiky. Pro zámecká okna v Žamberku vykoval mříže, pro kostel v Knapovci restauroval Krista ve zlatě a vykoval lampy. Kostel sv. Gotharda v Černovíře opatřil novou okenní mříží, špičku kostela ozdobil novým pozlaceným křížem, nový kříž vyrobil i pro kostel v Libchavách. Velice pracné bylo i zábradlí na schodech před sopotnickým kostelem sv. Zikmunda, zde koval i bránu. Unikátního tepaného Ježíše Krista můžeme shlédnout na Křížové cestě k Andrlově chlumu nad Ústím nad Orlicí.

Ústecký region je jeho pracemi přímo posetý…Hřbitovní brána v Jamném nad Orlicí, koval zábradlí pro náměstí v Jablonném nad Orlicí, hřbitov v Semaníně má dvě nové brány z kladiva Františka Bečky, na sloupech podloubí ústeckého náměstí jsou uchyceny kované koše na růže a na plácku před Hernychovou vilou tryská po velkou část roku voděnka z “Lipové fontány”. I středověká kovárna na Lhotce, Františkův umělecký ateliér, má okna zabezpečena kovanými mřížemi, opatrnosti zkrátka nikdy nezbývá… Potřebuje-li si od kovářského náčiní odpočinout, stačí vyjít na zahradu se sochařským nádobíčkem a přetvářet pískovcové kvádry v sochy i kašnové chrliče vody.

František Bečka má za sebou mnohé společné i samostatné výstavy v Žamberku, litomyšlské galerii, na zámku Skalka vystavoval o velikonocích 1997. Špatné vzpomínky má na výstavu v České Třebové, kde mu nějaký nenechavec odcizil “Ďáblův spár”. Velký úspěch sklidil při výstavě Tradičních uměleckých řemesel Orlicka a Pardubicka, pořádané Městským muzeem v Lanškrouně v únoru a březnu 1999. V Lanškrouně vystavoval František Bečka kromě jiného i mohutný lustr, jeho tovaryš Martin zapaloval při vernisáži svíce ve fraku a cylindru, což budilo u návštěvníků zaslouženou pozornost. Tato výstava byla následně převezena do polského Klodska a až do 22. května si ji mohli návštěvníci vychutnat v Muzeu Země Klodské. Františkův lustr si bohužel prohlédnout nemohli, díky špatnému uchycení spadl hned při instalaci výstavy na zem a byl řádně pošramocen. Naštěstí pod ním nikdo nestál.

Každý “Ústecký salón” je obohacen nějakými kovanými plastikami, svůj vánoční betlém vystavoval na výstavách Oftisu. Betlémů tam bylo opravdu mnoho, z nejrůznějších materiálů, kovaný však jen od Františka Bečky. Velký zájem byl též o výstavu v českotřebovské čajovně. Vernisáž byla v 4. prosince 1999. František Bečka sem přizval další kamarády. Obrazy s ním vystavovali Boža Jirgle a Standa Horský. Františka Bečku však zná řada lidí i jako kontrabasistu a zpěváka výrazného basu country westernové skupiny Ponny Expres.

Gustav <br />Habrman

Gustav
Habrman

Pocházel z chudé rodiny pekařského mistra. Jeho rodná chaloupka čp. 62 stávala pod kostelem, při dnešní spojnici mezi Starým a Novým náměstím. Ve svém rodišti vychodil obecnou a měšťanskou školu a také se zde u strýce Viléma Dobrovského vyučil soustružnickému řemeslu. Po vyučení nemohl  najít ve Třebové zaměstnání, a proto se roku 1879 vydal do světa na zkušenou. Nejprve působil ve Vídni 1883. Zde se účastnil tajných politických schůzí a také se stal kolportérem radikálně levicových časopisů a letáků. Když se vše prozradilo, byl ve dvaceti letech odsouzen  v létě 1884 pro „ velezradu, spáchanou tiskem proti císaři a státní moci “ a za spolupráci s Josefem Bohuslavem Peckou na tři roky těžkého žaláře. Vazbu si odseděl ve Steinu. Z osmnácti odsouzených, třetina ve vězení zemřela. Po celou dobu věznění pilně četl a učil se cizím jazykům (němčina, francouzština). Po propuštění odjel do Paříže, kde pracoval jako fotografický pomocník a posléze do New Yorku, v USA nakonec prožil osm let. Živil se zde jako fotograf a redigoval socialistický tisk, dokonce začal studovat právo na chicagské univerzitě. Z důvodu nemoci se, ale musel vrátit do Čech (1897).

Svá vandrovní léta ukončil téměř čtyřicetiletý. Po návratu do vlasti se stal aktivistou Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické  a redaktorem brněnské Rovnosti (1897). O rok později odešel opět do Vídně, kde pracoval jako šéfredaktor Dělnických listů, v roce 1901 se stal šéfredaktorem redakce Nové doby v Plzni a vůdčím činitelem sociálně demokratické strany na Plzeňsku. Posléze byl zvolen v poslancem do Říšské rady ve Vídni a to v květnu 1907.

 

Tady se po svém návratu usadil a za plzeňský kraj také v roce 1907 úspěšně kandidoval do rakouského parlamentu. Proměna státními orgány hlídaného rebela v říšského poslance byla zároveň i proměnou Habrmanovy světonázorové orientace: nad jeho dosavadním sociálně revolučním radikalismem převážil radikalismus nacionální. Habrman se stal čelným mluvčím opozice uvnitř internacionální a v duchu třídní ideologie vedené sociálně demokratické strany, zastáncem spolupráce s ostatními politickými stranami.

Svůj postoj uplatnil zejména v době vojenské diktatury za první světové války; v roce 1917 pomohl svrhnout dosavadní rakousky loajální stranické vedení v čele s dr. Bohumírem Šmeralem, po kterém převzal funkci předsedy parlamentního poslaneckého klubu, a ve stejném duchu napomohl i nutné reorganizaci institucí české politické reprezentace, Českého svazu říšských poslanců a Národního výboru česko- slovenského, a stal se členem jejich užšího vedení. (První jednání o změně politické orientace Národního výboru se uskutečnilo na podzim toho roku v České Třebové.) K naplnění cílů protirakouského odboje přispěl i svými cestami do neutrální ciziny; setkání s T. G. Masarykem na počátku jeho emigrace a pozdější zahraniční schůzka s jeho exponentem, stejně jako účast na oficiálním jednání s dr. Edvardem Benešem a představiteli prozatímní vlády za hranicemi v památných dnech října 1918, znamenaly informační a nakonec i faktické propojení domácího a zahraničního odboje, které přesvědčivě demonstrovalo před dohodovými mocnostmi jednotnou vůli české politické reprezentace k dosažení politické samostatnosti.

Státní převrat v roce 1918 byl proto i osobním triumfem nelehké a strmé životní cesty Gustava Habrmana, a jistě také jejím vyvrcholením, v samostatném československém státě zastával úřad prvního ministra školství a národní osvěty. V této funkci se zasloužil o založení univerzit v Brně a Bratislavě, Pedagogického ústavu J.A. Komenského, zestátnění hudebních konzervatoří, zřízení školských poradních sborů, vydávání nových osnov, zrušení celibátu učitelek, upravení prázdnin a hlavně vybojoval učitelstvu lepší hmotné zabezpečení. Od roku 1921 vedl ministerstvo sociální péče. Zákonem o nemocenském, invalidním a starobním pojištění dělnictva se hluboce zapsal do dějin našeho sociálně politického zákonodárství. Jeho zákon o stavebním ruchu zase umožnil, že velká bytová krize po 1. světové válce byla do osmi let zažehnána.

Postupem času se zdravotní stav Gustava Habrmana stále zhoršoval. Svoje ministerské působení ukončil při demisi vlády v březnu 1923. Ve volbách v roce 1925 a 1929 se nechal zvolit již jen do Senátu. Zemřel ve Skrbkově sanatoriu v Praze.

Napsal paměti Z mého života (1914, 2. vyd. 1924, Mé vzpomínky z války (1928), spis Cesta k socialismu (1932),Jak si moje babička dědečka brala (1932) a Moje první láska (1933). Při příležitosti jeho šedesátých narozenin mu byla na rodné chalupě čp. 62 Na Splavě odhalena pamětní deska. Ta zde vydržela do 5. května 1946, kdy byla nahrazena novou. Rodná chalupa Gustava Habrmana byla zbourána na přelomu let 1965 a 1966.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Vejrych

Karel
Vejrych

2.2. 1873 -  25.8. 1930

Narodil se v Kolíně nad Labem v rodině vozmistra Společnosti rakousko – uherské státní dráhy Rudolfa Vejrycha a jeho ženy Josefy. Měl ještě dva mladší sourozence – sestru Elu a bratra Rudolfa.

Po studiích na nižším gymnáziu a varhanické škole absolvoval klavírní oddělení pražské konzervatoře u prof. Josefa Jiránka. Hudební vzdělání si ještě rozšířil na školách ve Výmaru (prof. Stavenhagen), Frankfurtu (prof. Eugen D´Albert) a v Paříži. S houslistou Emanuelem Ondříčkem, bratrem slavnějšího houslisty Františka, podnikl turné po Evropě. Měl úspěchy, kritika vyzdvihovala jeho umělecké pojetí hry, vyspělou techniku a oduševnělý přednes. Veškerý volný čas ale věnoval Kozlovu, vesničce ležící v kopcích nad Českou Třebovou. V roce svatby s Bělou Prokůpkovou (1900) zde provedl přístavbu staré chaloupky, patřící Vejrychově rodině. Na podzim téhož roku se v dokončené „ nové chaloupce“ narodila jeho první dcera Libuše. Rodina Karlova zde bydlela po celých deset let. Potom přístavbu dostala sestra Ela.

Po studiích krátce vyučoval na Hudební škole v Litomyšli, pak přijal místo profesora klavírní hry na konzervatoři v Kišiněvě (Rusko). Po jedenáct let tam každoročně dojížděl s rodinou. Žili zde vždy osm měsíců, zbývající čtyři letní měsíce hospodařili v Kozlově. Zakoupili totiž statek od pana Siťaře, řečeného Pecháčka. V době jejich nepřítomnosti, vedli hospodářství rodiče Vejrychovi. Měli ovšem od syna podrobné písemné pokyny …V roce 1911 zanechal Karel profesury a s velkým elánem se dal do práce na přestavbě statku a na vlastních polích v Kozlově. Z téhož roku je také datováno sgrafito Žnečka ve štítě statku (autor Max Švabinský). O několik let později přibylo na vedlejší stěně, nyní zasklené, další sgrafito. Tentokrát od Rudolfa Vejrycha a motivem bylo malé děvčátko – zahradnice.

Karel pracoval i veřejně. Byl členem výkonného výboru agrární strany v pražské centrále, jako člen okresního výboru v Litomyšli se zasloužil o stavbu silnice z České Třebové do Kozlova. Podzim roku 1927 přinesl konec Karlova idilického hospodaření. Při trhání ovoce spadl se stromu. Jeho nejbližší se domnívali, že utrpěl otřes mozku, ale vše bylo mnohem horší. Po několika dnech lékař zjistil, že šlo o záchvat mozkové mrtvice. Nemohl mluvit, číst, psát. Došlo k prodeji poloviny statku a ke koupi domku v Praze 6 Na Pernikářce, kam se oba manželé Běla a Karel přestěhovali. Po několika dalších záchvatech Karel zemřel a jeho žena se do Kozlova již nevrátila. Žila v Praze u dcery Ičky a dožila u dcery Evy (Svobodové).

Jaroslav <br />Kocian

Jaroslav
Kocian

22.2. 1883 - 9.3. 1950

Narodil se 22. 2. 1883 v Ústí nad Orlicí v domě čp. 31 (dnes ulice M. J. Kociana). Prvním učitelem byl jeho otec Julius, později J. Zábrodský, na pražské konzervatoři pak O. Ševčík. Kompozici studoval u A. Dvořáka. Studia ukončil r. 1901 a zahájil koncertní turné po českých městech. Cestu do světa mu otevřelo zahájení hudební sezóny ve Vídni. Spolu s J. Kubelíkem byli nejvýraznějšími reprezentanty českého houslového umění své doby v zahraničí. Krátce byl také primáriem Oděského kvarteta. Od r. 1921 působil na pražské konzervatoři jako Ševčíkův asistent, v letech 1939-40 stál v jejím čele. Profesor mistrovské školy v letech 1929-43. Kompozice označovány jako novoromantické; houslové se vyznačují brilantní technikou a českou zpěvností. Dne 11. 9. 1926 uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí. K jeho poctě vzniklo Kocianovo kvarteto (1955) a Kocianova houslová soutěž (1959). V regionu působí Komorní orchestr Jaroslava Kociana. Z díla: Počátky hry na housle. Zemřel v noci z 8. na 9. 3. 1950, proto v literatuře najdeme obě data. Na vlastní přání pochován do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově, v r. 1958 ostatky převezeny na čestné místo na pražském Slavíně.

Bohumil <br />Heran

Bohumil
Heran

6.2. 1907 - 4.5. 1968

Narodil se 6. 2. 1907 v Ústí nad Orlicí. Hudební talent zdědil po matce, učil se hře na klavír, později na housle u A. Dlouhého a A. Sychry. V devíti letech se začal učit na violoncello u J. Mazánka. Po smrti svého dalšího učitele H. Wihana odešel studovat pražskou konzervatoř (žák J. Buriana), absolvoval v r. 1925. Po absolvování mistrovské školy obdržel stipendium francouzské vlády ke studiu ve Francii. Dva roky pobýval v Paříži u známého virtuóza a pedagoga G. Hekkinga. První angažmá získal ve švýcarském Winterthuru a krátce působil také jako koncertní mistr a sólista Puppova orchestru v Karlových Varech. V letech 1930-50 koncertní mistr symfonického orchestru Čs. rozhlasu. Po 2. svět. válce podnikl několik uměleckých zájezdů do zahraničí (Polsko, Maďarsko, Čínská lid. rep.). Od r. 1953 profesor pražské konzervatoře a od r. 1962 brněnské JAMU. Člen Českého komorního kvarteta, čestný koncertní mistr Čs. rozhlasu (1953). Vyznamenán Za vynikající práci (1955). Umělec ovládající bohatý repertoár sólový i komorní od Bacha po nejnovější tvorbu. Z díla: Základní etudy pro violoncello (1961-65), Muzikantův skicář, Hanuš Wihan; rekonstrukce děl starých českých mistrů, např. Mysliveček, Kraft, Stamicové. Zemřel 4. 5. 1968 v Praze, kde je také pochován. U příležitosti 20. výročí úmrtí (2. 5. 1988) byla odhalena replika jeho busty na ústeckém sídlišti "Na Štěpnici".