Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Matěj  Josef<br />Sychra

Matěj Josef
Sychra

Kazatel, vlastenec a národní buditel, skladatel a spisovatel Matěj Josef Sychra se narodil v Ústí nad Orlicí 21. prosince 1776 v budově tzv. staré školy (dnes sídlo městské policie), kde bydleli jeho rodiče. Jeho tatínek Matěj byl tkalcem a městským písařem a kronikářem. Maminka se jmenovala Anna, rozená Andresová. První literární a hudební vzdělání získal u učitele a ředitele kůru Jana Jahody. V r. 1787 odešel na studia do Prahy na německou základní školu. V období 1792 - 1796 se stal studentem Piaristického gymnázia v Novém Městě pražském. Po dokončení gymnázia studoval filosofii a teologii. Královéhradeckým biskupem M. Tadeášem hrabětem z Trautmansdorfu byl 17. září 1801 vysvěcen na kněze. Působil v Sebranicích u Litomyšle, Bystrém u Poličky, byl administrátorem Německé Bělé, farní beneficium mu bylo propůjčeno v Jimramově na Moravě, odkud byl v roce 1824 přeložen na faru Zámku Žďáru u Nového Města na Moravě. Zasloužil se o zachování poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Patřil do generace vlastenců, kteří se snažili především o povznesení českého jazyka. Je autorem literárních prací zaměřených na vzdělávání ("Povídatel", "Kratochvílník"), sběratelem folklóru. Z jeho českoslovanské frazeologie čerpal Josef Jungmann při tvorbě Slovníku česko-německého. Jako překladatel k nám uvedl Moliéra a Kotzebua. Autor prostonárodních zábavně poučných knih, příležitostně komponoval. Verše publikoval mj. v přílohách Zieglerova Dobroslava. Zemřel 19. 3. 1830 ve Žďáru nad Sázavou a pochován je u jedné z bran na Zelené hoře. Jeho jméno nese Městská knihovna ve Žďáru nad Sázavou i jedna z ulic města Ústí nad Orlicí. U výročí stých narozenin byla v r. 1876 na budově radnice v Ústí nad Orlicí odhalena pamětní deska. 

Z díla: Versuch einer böhmischen Phraseologie, Povídky a jiné práce vydalo r. 1961 Kraj. nakl. Brno. Pomněnkový vínek ze spisů Matěje Josefa Sychry; mládeži uvil a k oslavení stých narozenin Sychrových vydal Vojtěch Kryšpín.  Fr. A. Urbánek, Praha 1876.

Josef <br />Lešinger

Josef
Lešinger

Studující dělník. Dětství prožil v České Třebové. Odsouzen v r. 1951 v Bratislavě na 14 měsíců nepodmíněně za pokus o opuštění republiky. Rehabilitován v Bratislavě 1991.

Otakar <br />Doležal

Otakar
Doležal

Ke známým českotřebovským občanům náležel zdejší rodák plukovník Otakar Doležal. Světlo světa spatřil dne 14. září 1913 v domě čp. 903 v Bezděkově. Jeho otec, podstrojvůdce státní dráhy Ladislav Doležal, pocházel z dnes již zbořené chalupy čp. 392 naproti brodu přes řeku v Bezděkově. Matka Františka, rozená Ponykálková, přišla do Třebové z Lukavice. Ve třinácti letech osiřela a živila se jako služebná. Jejím posledním zaměstnáním bylo místo kuchařky v domě čp. 74 v Hýblově ulici v rodině obchodníka Otto Rybičky. Jeho manželka, Eugenie Zora Rybičková, se proto stala malému Otakaru Doležalovi kmotrou, stejně jako jeho sestře Eugenii, která po své kmotře dostala i křestní jméno. Po obecné a měšťanské škole v rodném městě zahájil mladý Otakar v roce 1928 studium na obchodní akademii v Hradci Králové. Až do maturity v roce 1932 pobýval v hradeckém, katolickém internátu při biskupském klášteře Borromaeum.

Dne 19. července 1934 nastoupil základní vojenskou službu u pěšího pluku 30 Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. A právě tehdy se mladý Otakar rozhodl pro trvalou službu v zeleném stejnokroji a stal se vojákem z povolání. Během základní služby absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze a kurs pro důstojníky hospodářské služby v záloze. Po ukončení prezenční služby působil krátce u pěšího pluku 37 v Levoči. Poté nastoupil k dalšímu studiu do školy pro důstojníky hospodářské služby z povolání. Po jejím dokončení v roce 1937 byl jmenován důstojníkem hospodářské služby v hodnosti poručíka u pěšího pluku 32 „Gardského“ se sídlem střídavě v Košicích, Prešově, Popradu a Muráni.

Po rozpuštění armády v roce 1938 se navrátil zpět do Čech, aby nastoupil místo úředníka u Městského úřadu v Plzni. Odtud přešel v roce 1940 na vlastní žádost na Městský úřad v České Třebové, kde začal pracovat jako městský účetní elév. Dne 31. prosince 1940 dovršil předepsanou tříletou čekatelskou dobu v úřednické kategorii a proto byl 1. ledna 1941 ustanoven definitivním obecním úředníkem - městským účetním adjunktem. Dne 10. listopadu 1941 nastoupil z rozhodnutí obecní správní komise do správního oddělení městského úřadu, kde setrval až do květnových dnů roku 1945. Dne 5. května 1945 se Otakar Doležal stal členem právě utvořeného strážního oddílu, odkud byl v červenci téhož roku převelen do Žamberka. Následovala další služební místa - Rychnov n. K., Chrudim, Votice, Český Krumlov, Opava, Turnov a Mladá Boleslav. Dne 30. listopadu 1958 byl Otakar Doležal propuštěn z armády do zálohy. Hlavním důvodem měla být skutečnost, že po dobu svých královéhradeckých studií byl vychováván „v lidoveckém duchu“.

Otakar Doležal byl nucen proti své vůli svléknout vojenský stejnokroj, který podle svých slov považoval za „součást občanské cti“ a v roce 1958 nastoupil do částečného výsluhového důchodu ve výši 892,- Kčs měsíčně. Od 1. ledna 1964 pobíral pouze příspěvek za službu v částce 380,- Kčs měsíčně. Vojenská služba byla pro Otakara Doležala vším a proto v roce 1958 hned po svém propuštění do zálohy byl na vlastní žádost přijat jako občanský pracovník u Okruhového skladu výstroje v Jaroměři a tak se mohl i nadále pohybovat ve vojenském prostředí. Později pracoval na výstrojním oddělení dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi, Novém Městě nad Metují a u VÚ 7370 ve Vysokém Mýtě, kam jako administrativní pracovník z České Třebové denně dojížděl. Posledním pracovním místem před odchodem do důchodu byla kasárna Hůrka v Pardubicích.

Otakar Doležal zůstal po celý život svobodným. V České Třebové žil v Klejchově domě čp. 1100 ve Dvořákově ulici a své poslední bydliště nalezl po výstavbě sídliště Křib v prvním patře domu čp. 1814. V ulicích města jsme pana Doležala vídali vždy s vlídným úsměvem ve tváři a to i přes skutečnost, že vynucený odchod z armády značně změnil jeho život. Nejprve došlo k finančnímu poškození, ale nejvíce jej rmoutila skutečnost, že armáda, jíž zasvětil svá nejlepší léta, se k němu zachovala vpravdě macešsky. Po roce 1989 zažádal plk. Otakar Doležal o rehabilitaci. Té se mu dostalo dne 29. dubna 1992, kdy mu Federální ministerstvo obrany vystavilo rehabilitační list, podepsaný tehdejším ministrem Lubošem Dobrovským.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Petr <br />Ducháček

Petr
Ducháček

20.3. 1916 -  10. 12. 1998

Petr Ducháček byl farářem římskokatolické církve v Proseči u Skutče. 10. srpna 1956 byl Krajským soudem v Pardubicích odsouzen za sdružování proti republice ke 2 letům odnětí svobody, k peněžitému trestu 2000 Kčs, pro případ nedobytnosti k 2 měsícům odnětí svobody, a ke ztrátě čestných práv občanských. Rehabilitován byl 23. listopadu 1990 Krajským soudem v Hradci Králové.

O svém případu pan Petr Ducháček vypráví: "Moje vina spočívala v podstatě v tom, že jsem neudával své kněžské přátele všemocné státní justici a že jsem s jejich počínáním i nesouhlasil." Trest odnětí svobody prodělal v uhelném dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Po amnestii 2. prosince 1957 se Petr Ducháček vrátil do svého rodiště k příbuzným. Ke svému povolání kněze se nemohl vrátit, po delším hledání našel práci jako tkadlec a pomocný seřizovač v tkalcovně Hedva v Moravské Chrastové. Zde pracoval od 1. února 1958 do 31. října 1965. Od 1. listopadu 1965 do 31. července byl zaměstnán jako topič v domově důchodců v Chocni. Tam mu bylo povoleno sloužit v soukromé kapli domova řádovým sestrám mši svatou. Dnem 15. srpna 1966 byl ustanoven samostatným duchovním správcem, farářem v Písečné a Českých Libchavách.

Páter Petr Ducháček zemřel 10. prosince 1998.

Arne <br />Novák

Arne
Novák

2.3. 1880 -  26. 11. 1939

Často pobýval se svoji rodinou v bývalých lázních Na Horách. Toto místo si obzvláště oblíbil. Byl synem středoškolského učitele dr. Josefa Nováka a spisovatelky Terézy Novákové. Studoval na gymnáziu v Litomyšli a od r. 1895 v Praze. Vystudoval germanistiku a bohemistiku na Karlově univerzitě (1898-1902). V roce 1901 pobýval na univerzitě v Berlíně. Učil poté jako středoškolský učitel v Praze, Kutné Hoře. 1906 získal docenturu v německé litarutury a roku 1910 i dějin literatury české. Po zvýšení kvalifikace se stal v roce 1920 profesorem české literatury na Masarykově univerzitě v Brně. Na které se dvakrát stal jejím rektorem a to v roce 1938 a 1939. Je po něm pojmenována ulice, na které dnes sídlí Filozofická fakulta MU.


Od roku 1921 působil jako spolupracovník Lidových novin, dále spolupracoval s časopisy Volné směry, Pestrý týden, Lumír, Rozhledy atd. Je autorem i několika knih.

Marie <br />Sedláčková

Marie
Sedláčková

13.3. 1923 -  10.7. 1945

Marie Sedláčková z Horní Sloupnice zvaná Manka se narodila 13. března 1923 v Horní Sloupnici u Litomyšle jako první ze tří dětí manželů Sedláčkových. Otec byl Čech, matka pocházela z německé pohraniční obce Knapovec. Jako studentka litomyšlského a pražského gymnázia v roce 1942 maturovala na litomyšlském gymnáziu. Chtěla se stát lékařkou. V důsledku války se však brány univerzit zavírají. V době okupace existovalo na Litomyšlsku rozsáhlé odbojové hnutí. Po 15. březnu 1939 se do odbojové práce zapojovaly také další skupiny obyvatelstva mezi nimi i studující. V Litomyšli to byli především studenti reálného gymnázia a učitelského stavu. Patřila mezi ně i Manka. V květnu 1940 nabývají postupně akce mládeže na organizovanosti. Jednotlivé skupinky studentů se spojily v ilegální organizaci. Členové organizace se snažili současně získat spojení i s dělníky a vesnickou mládeží. V roce 1942 byl zatčen vedoucí této organizace, spolu s některými dalšími spolupracovníky a přišel 27. květen 1942 - atentát na Reinharda Heydricha. Po vyhlášení stanného práva začalo zatýkání jednotlivců i celých skupin a jejich hromadné popravy. 18, června 1942 byl na pardubickém Zámečku popraven chlapec Marie Sedláčkové. Zatýkání dalších členů studentské organizace pokračuje i v roce 1943. V této době se součástí Mančiny ilegální práce stávají cesty do pohraničí, zajišťování falešných dokladů a další činnosti. 14. 12. 1942 byla přijata do veterinárního ústavu v Ivanovicích na Hané, kde hodlala získat kmeny nakažlivých chorob. 17.4.1943 rozvazuje pracovní poměr, stěhuje se a s získaným materiálem dále pokračuje ve své činnosti. Píše se rok 1944. Kultivované bakterie jsou Mankou využívány k šíření nakažlivých nemocí mezi osobami německé národnosti a mezi domácími zvířaty na německých usedlostech. Dále bylo pomocí kyseliny pikrinové u osob české národnosti nakomandovaných na nucené práce docilováno vyvolání umělé žloutenky, aby jejich odjezd mohl být zmařen. Spolupráce s Ivanovicemi trvala až do února 1945, kdy bylo nutné po zásazích gestapa veškerou práci přerušit. Další z jejích činností již od roku 1942 bylo dodávání prádla ušitého z materiálů získaných v německých skladištích do internačního tábora ve Svatobořicích. Na podzim 1944 se Manka zapojuje do ilegální organizace R3 jako spojka známá na Moravě též pod jménem Pavla. Po smrti vedoucího R3 se řada členů postupně zapojovala do partizánských oddílů. Manka dále vystupovala jako kurýr R3, ale ve skutečnosti pracovala samostatně. Od února 1945 již zná gestapo její totožnost a snaží se jí všemožně dopadnout. Z té doby lze v blízkosti jména Marie Sedláčkové zaznamenat četná jména partizánských oddílů a odbojových skupin. Manka se pro gestapo stává klíčovou osobou pro odhalení moravského odboje. Na scénu vystupuje Jan Dvořák jeden z konfidentů gestapa. Manka mate stopu gestapa změnou zevnějšku a jména. 10. března 1945 je domluvena schůzka Manky s Janem Dvořákem na mostě u vesnice Luleč. Přichází tam se dvěma partyzány a netuší, že ji tam čeká zrada v podobě členů gestapa skrytých v záloze. Dochází ke střetu mezi partyzány a gestapem, který skončil zajetím Manky a jednoho z partyzánů. Po výsleších a mučení byla z Kounicových kolejí odvezena 7. dubna 1945 na transport KL 3 o celkovém počtu 207 osob, z nichž většina byli pomocníci a spolupracovníci partyzánů z Moravy Tito lidé měli být bez soudu popraveni. Transport dorazil 9. dubna do Mauthausenu. 10. dubna 1945 jsou vězni popraveni v plynové komoře. Tím by snad život této smělé dívky byl u konce. Přímý svědek smrti žen z transportu v plynové komoře však chybí a ve zprávě nalezené po válce nedaleko letiště ve Vysokém Mýtě bylo uvedeno, že se Manka dostala do Göteborgu ve Švédsku a leží tam v nemocnici. Tato zpráva byla po válce zástupcem ČSR po jeho návratu ze Švédska vyvrácena.