Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Otakar <br />Machek

Otakar
Machek

Narodil se 22. 12. 1906 v Ústí nad Orlicí. Pracoval jako úředník okresní nemocenské pokladny. Na podzim roku 1940 pověřen vedením odbojové organizace "Obrana národa" za spolupráce členů Sokola pro oblast Ústí nad Orlicí, Brandýs nad Orlicí, Kyšperk, Jablonné nad Orlicí a Žamberk. Skupina vyzrazena při velkém zatýkání v České Třebové. Otakar Machek byl zatčen 8. 3. 1943 a převezen do Pardubic. Z obav o svou rodinu a možné vyzrazení spolupracovníků při dalších výsleších spáchal dne 9. 3. 1943 sebevraždu.

Jaroslav  <br />Drábek

Jaroslav
Drábek

Narodil se 6. 5. 1901 v Chrudimi. Do Ústí nad Orlicí se s rodiči přestěhoval r. 1905 (čp. 664 v ulici Petra Jilemnického). Gymnázium i práva vystudoval v Praze. Jako advokát často obhajoval lidi pronásledované Hitlerovým režimem. Byl členem významného politicko-kulturního klubu Přítomnost, v r. 1938 spoluzakládal skupinu ÚVOD, aktivní účastník odboje. Roku 1943 byl zatčen, vězněn na Pankráci a v Osvětimi - Březince. Válku přežil v Bohnicích, zachránil se předstíráním choromyslnosti. Po válce se vrátil zpět k advokátské praxi a byl mj. jmenován jedním ze sedmi správců Národní banky československé. Nositel Čs. válečného kříže 1939 a Čs. vojenské medaile I. třídy. Po  válce generální prokurátor, m.j. soudil i K. H. Franka. Po únoru 1948 emigroval (Bavorsko, USA). Komentátor Hlasu Ameriky, napsal knihu vzpomínek "Z časů dobrých i zlých", z beletrie např. román o odboji "V podzemí". Zasloužil se o vydání rozsáhlých pamětí dr. Prokopa Drtiny, od r. 1980 činný jako zástupce česko-americké obce v prezidentské Komisi Holocaustu. Zemřel 11. 12. 1996 ve Washingtonu, je pohřben v rodinné hrobce na ústeckém hřbitově. Za celoživotní zásluhy mu prezident ČR udělil řád T. G. Masaryka (28. 10. 1997), 23. 2. 1998 převzal syn Jan za otce čestné občanství města Ústí nad Orlicí, obojí in memoriam.

Jaromír <br />Šlemr

Jaromír
Šlemr

Narodil se 8.4.1923 v Očelici u Opočna, kde žila jeho babička z matčiny strany. Ihned po křtu v evangelickém kostele v Klášteru nad Dědinou se s matkou vrátil za svým otcem do Skutče, kde rodina trvale bydlela. Otec Jan Šlemr byl drobným živnostníkem – radiomechanikem, matka Marie úřednicí na poště ve Skutči, později vedoucí poštovního úřadu. Po ukončení obecné školy vstoupil Jaromír na reálné gymnázium v Chrudimi, odkud z kvinty přešel na obchodní akademii, kde maturoval v roce 1944. Vysokou školu obchodní v Praze (učitelství ekonomických předmětů) vystudoval hned po válce. Vzdělání si později ještě doplnil na PEF (provozně ekonomické fakultě) Zemědělské univerzity v Brně, kde promoval v roce 1966. Jako mladý středoškolský profesor začínal svoji praxi v České Třebové 1947 (gymnázium, obchodní akademie). V pozdějších letech ještě učil na SEŠ v Šumperku, ve Svitavách a nakonec v Chocni, kde končil jako ředitel školy. Do důchodu odešel v roce 1985.

Ve spolupráci s Františkem Navarou a F.K. Zedníkem sestavoval a režíroval pořady v Divadle hudby ve skautském domově v Javorce, aktivně pracoval v MO Českého rybářského svazu, v mysliveckém sdružení, skautingu. Hlavně a především byl nadšeným ochotníkem. Byl členem Družstva divadelních ochotníků ve Skutči. A nejen že hrál (téměř 300 představení), ale také divadelní hry psal (např. Tajemství zeleného šera), režíroval (první režie 1947 Úsměvy a kordy F. Tetauera) a to nejen v České Třebové (člen DS Hýbl), ale také v Šumperku, kde působil na Obchodní akademii a také v Dramatickém odboru Šumperk. Do jeho příbuzenstva patřila známá herečka Růžena Šlemrová, jeho sestřenicí byla členka pardubického divadla Valerie Kaplanová (herečka). Psal také básně a prózu. Působil jako učitel na středních ekonomických školách. 1953 oceněn na Jiráskově Hronovu za nejlepší mužský herecký výkon.

V roce 2005 nejvyšší morální ocenění, tzv. Zlatý odznak J.K. Tyla. Je také držitelem ceny města Kohout 2011 na kterou byl nominován za svoji knižní prvotinu Čas je jako kůň s jezdcem.Zemřel po krátké nemoci ve čtvrtek 7. března 2013, měsíc před svými devadesátými narozeninami.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Vejrych

Karel
Vejrych

2.2. 1873 -  25.8. 1930

Narodil se v Kolíně nad Labem v rodině vozmistra Společnosti rakousko – uherské státní dráhy Rudolfa Vejrycha a jeho ženy Josefy. Měl ještě dva mladší sourozence – sestru Elu a bratra Rudolfa.

Po studiích na nižším gymnáziu a varhanické škole absolvoval klavírní oddělení pražské konzervatoře u prof. Josefa Jiránka. Hudební vzdělání si ještě rozšířil na školách ve Výmaru (prof. Stavenhagen), Frankfurtu (prof. Eugen D´Albert) a v Paříži. S houslistou Emanuelem Ondříčkem, bratrem slavnějšího houslisty Františka, podnikl turné po Evropě. Měl úspěchy, kritika vyzdvihovala jeho umělecké pojetí hry, vyspělou techniku a oduševnělý přednes. Veškerý volný čas ale věnoval Kozlovu, vesničce ležící v kopcích nad Českou Třebovou. V roce svatby s Bělou Prokůpkovou (1900) zde provedl přístavbu staré chaloupky, patřící Vejrychově rodině. Na podzim téhož roku se v dokončené „ nové chaloupce“ narodila jeho první dcera Libuše. Rodina Karlova zde bydlela po celých deset let. Potom přístavbu dostala sestra Ela.

Po studiích krátce vyučoval na Hudební škole v Litomyšli, pak přijal místo profesora klavírní hry na konzervatoři v Kišiněvě (Rusko). Po jedenáct let tam každoročně dojížděl s rodinou. Žili zde vždy osm měsíců, zbývající čtyři letní měsíce hospodařili v Kozlově. Zakoupili totiž statek od pana Siťaře, řečeného Pecháčka. V době jejich nepřítomnosti, vedli hospodářství rodiče Vejrychovi. Měli ovšem od syna podrobné písemné pokyny …V roce 1911 zanechal Karel profesury a s velkým elánem se dal do práce na přestavbě statku a na vlastních polích v Kozlově. Z téhož roku je také datováno sgrafito Žnečka ve štítě statku (autor Max Švabinský). O několik let později přibylo na vedlejší stěně, nyní zasklené, další sgrafito. Tentokrát od Rudolfa Vejrycha a motivem bylo malé děvčátko – zahradnice.

Karel pracoval i veřejně. Byl členem výkonného výboru agrární strany v pražské centrále, jako člen okresního výboru v Litomyšli se zasloužil o stavbu silnice z České Třebové do Kozlova. Podzim roku 1927 přinesl konec Karlova idilického hospodaření. Při trhání ovoce spadl se stromu. Jeho nejbližší se domnívali, že utrpěl otřes mozku, ale vše bylo mnohem horší. Po několika dnech lékař zjistil, že šlo o záchvat mozkové mrtvice. Nemohl mluvit, číst, psát. Došlo k prodeji poloviny statku a ke koupi domku v Praze 6 Na Pernikářce, kam se oba manželé Běla a Karel přestěhovali. Po několika dalších záchvatech Karel zemřel a jeho žena se do Kozlova již nevrátila. Žila v Praze u dcery Ičky a dožila u dcery Evy (Svobodové).

Eduard <br />Vaníček

Eduard
Vaníček

25.2. 1926 - 3.1. 2012

Narodil se v Kostelci nad Černými lesy dne 25. února 1926 v muzikantské rodině. Jeho otec působil jako vojenský kapelník v Jugoslávii, poté se usadil v Kostelci nad Černými lesy , kde působil jako varhaník v tamním římskokatolickém kostele a především učil hře na nejrůznější – tehdy dostupné - hudební nástroje (klavír, smyčcové a dechové nástroje).
Pan Vaníček už od dětství projevoval výjimečné hudební nadání a také jeho ostatní sourozenci byli nadšenými amatérskými hudebníky. Jeho prvním učitelem byl jeho otec, poté studoval u profesora Jindřicha Felda na Mistrovské škole v Praze  (Pražská konzervatoř) jako jeho soukromý žák. Působil také v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého.
 Po dvouletém působení v armádním uměleckém souboru přišel do České Třebové 15. ledna 1951 na zdejší hudební školu, aby zde už natrvalo zůstal. Během svého působení v našem městě vychoval stovky houslistů, kteří si mimo základů hry na tento nástroj odnesli především také lásku k hudbě. Více než dvacet z jeho žáků dále pokračovalo ve studiu hudby na konzervatořích a AMU a stali se profesionálními hudebníky.

Od roku 1976 až do odchodu do důchodu byl Eduard Vaníček více než deset let také ředitelem zdejší Lidové školy umění. Díky jeho působení se jako plně organizovaná čtyřoborová škola zařadila mezi nejlepší v kraji. Mimo to jej většina občanů našeho města zná jako vynikajícího umělce - houslistu. Těžko někdo spočítá, kolikrát za celou dobu svého působení v České Třebové vystupoval na koncertním pódiu ať už jako sólista, člen symfonického orchestru Smetana nebo Komorního orchestru Jaroslava Kociana.
Ze svého syna vychoval zdatného houslistu, který po studiu na Pražské konzervatoři působil jako hudební pedagog na Lidové škole umění v Litomyšli. Poté byl přijat jako violista do Komorního orchestru Virtuosi di Praga. Nyní působí  jako violista v symfonickém orchestru Českého rozhlasu v Praze.
Pan Eduard Vaníček byl ženatý s paní Jindřiškou Vaníčkovou, která rovněž působila na českotřebovské hudební škole jako učitelka klavírní hry, později i jako její ředitelka.

Jaroslav <br />Kocian

Jaroslav
Kocian

22.2. 1883 - 9.3. 1950

Narodil se 22. 2. 1883 v Ústí nad Orlicí v domě čp. 31 (dnes ulice M. J. Kociana). Prvním učitelem byl jeho otec Julius, později J. Zábrodský, na pražské konzervatoři pak O. Ševčík. Kompozici studoval u A. Dvořáka. Studia ukončil r. 1901 a zahájil koncertní turné po českých městech. Cestu do světa mu otevřelo zahájení hudební sezóny ve Vídni. Spolu s J. Kubelíkem byli nejvýraznějšími reprezentanty českého houslového umění své doby v zahraničí. Krátce byl také primáriem Oděského kvarteta. Od r. 1921 působil na pražské konzervatoři jako Ševčíkův asistent, v letech 1939-40 stál v jejím čele. Profesor mistrovské školy v letech 1929-43. Kompozice označovány jako novoromantické; houslové se vyznačují brilantní technikou a českou zpěvností. Dne 11. 9. 1926 uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí. K jeho poctě vzniklo Kocianovo kvarteto (1955) a Kocianova houslová soutěž (1959). V regionu působí Komorní orchestr Jaroslava Kociana. Z díla: Počátky hry na housle. Zemřel v noci z 8. na 9. 3. 1950, proto v literatuře najdeme obě data. Na vlastní přání pochován do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově, v r. 1958 ostatky převezeny na čestné místo na pražském Slavíně.