Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František  Matouš<br />Klácel

František Matouš
Klácel

Známe jej jako filozofa, spisovatele, básníka, pedagoga a také přítele Boženy Němcové, jež patřil k předním obrozencům na Moravě a k aktivním účastníkům politického života v revoluci 1848-1849. Jako první u nás seznámil širší českou veřejnost s myšlenkami socialismu a komunismu.

Byl nejmladším ze šesti dětí českotřebovského ševce Antonína Klatzla. V pozdějších letech si své jméno plně počeštil. Národní školu navštěvoval ve svém rodišti,v Litomyšli piaristické gymnázium (1825-1827) a filozofická studia absolvoval také v Litomyšli. Poté odešel studovat na Moravu. V r. 1827 z existenčních důvodů vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Matouš. V letech 1829–1833 vystudoval brněnský teologický ústav a 1834 složil s výborným prospěchem rigorózní zkoušky z bohosloví na univerzitě v Olomouci.

Ještě než školu dokončil, byl povolán zpět do Brna, aby se sám stal profesorem filozofického ústavu. Po devíti letech, přestože patřil k nejlepším a nejoblíbenějším pedagogům, musel v r. 1844 z místa odejít. Důvodem byly svobodomyslné názory, jimiž navazoval na myšlenky B. Bolzana a na nátlak brněnského biskupa.

Krátce se objevil v Praze, následoval Liběchov (1844) s pracovním místem bibliotékáře zámecké knihovny barona A. Veitha, kde se osobně seznámil i s B. Bolzanem a mohl si v rukopise přečíst jeho utopii O nejlepším státě. Přestože se mu zde líbilo, ani zde dlouho nevydržel a musel se vrátit zpět do brněnského kláštera. Zde se věnoval teoretické práci. V revolučním roce 1848 se horlivě účastnil politického dění jako člen Národního výboru a organizátor Slovanského sjezdu. V té době byl i redaktorem Týdeníku (s J. Oheralem) i Moravských novin a založil Českomoravské bratrstvo (1850–1851), prodchnuté myšlenkou celosvětového sbratření, do kterého také patřila Božena Němcová, I. J. Hanuš, Veronika Vrbíková a další. Po porážce pražského povstání se krátce skrýval v České Třebové a a pak se vrátil do Brna.

S Němcovou si dopisoval už od r. 1848 a pro ni také do Moravských novin psal své Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Je autorem sbírky Lyrické básně.

Klácel byl s největší pravděpodobností také autorem epitafu Boženy Němcové, který vyšel s nekrologem při úmrtí spisovatelky v Moravských novinách 28. ledna 1862.

Klácel od počátku těžil z toho, že v čele kláštera stál opat F. C. Napp (1790–1867), který se snažil učinit z kláštera středisko vzdělanosti. Již od r. 1830 konal v klášterní zahrádce pokusy profesor matematiky Aurelius Thaler (1796–1843), zakladatel klášterního herbáře. Po Thalerově smrti převzal péči o herbář i zahrádku právě Klácel, který ji (1848) zase předal Mendelovi (jemuž také pomáhal v počátcích jeho přírodovědeckých studií).

V letech 1849–1853 se významně podílel na založení a pak i činnosti moravské vzdělávací organizace Národní jednota sv. Cyrila a Methuda; krátce byl jejím (prvním) starostou a pak vedl její přírodovědný obor.

Byl rovněž členem k.k. Mähr.-Schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues der Natur- und Landeskunde, tj. společnosti sdružující přední odborné a veřejné pracovníky z Moravy a Slezska.

Začal vyučovat dívky ze zámožných rodin a sám se zabýval vědeckým studiem a zdokonaloval se v jazyce francouzském a anglickém. Zatrpkl a do určité míry přerušil i kontakty s českými vlasteneckými kruhy. Tehdejší ministr Jiskra, dřívější jeho žák mu opatřil pas, se kterým v srpnu 1869 odejel do Ameriky, aby se tu pokusil uskutečnit něco ze svých idejí.

Pracoval nejprve jako redaktor Slovana Amerikánského v Iowa City (1869–1872). Publikoval naučné statě a překlady, věnoval se organizaci Jednot svobodomyslných a vydával časopisy Hlas Jednoty svobodomyslných (Chicago 1872–1881), Svojan (Chicago 1873) a Hospodář (Milwaukee 1879–1881). Zde psával pod jménem Ladimír. Štěstí které očekáva,l ale nenalezl. Žil v bídě, odkázán na pohostinství milosrdných krajanů.

Od počátku se zabýval etikou. Jeho Dobrověda je prvním novodobým českým pokusem o soustavný výklad etické látky. Dobrovědu – etiku dělil na vědu o dobru prostém (zákonu světa), dobru z osobní stránky a dobru vtěleném v lidstvo. Při chápání vývoje světa byl ovlivněn Darwinem. Na tomto etickém a vědeckém základě vypracoval svůj utopický projekt „cesty ke Svojanovu“, projekt obcí vytvořených na základě společné práce, odměn podle zásluh a vzájemné podpory

Zemřel v městečku Belle Plaine v rodině Františka Záleského. V roce 1884, tedy dva roky po Klácelově smrti postavili Klácelovi nad jeho hrobem pěkný pomník, dodnes největší a nejpěknější na celém hřbitůvku v Belle Plaine. Pomník byl zhotoven českým kamenickým mistrem Mendlíkem ze státu Wisconsin. Je obehnán mírnou podezdívkou a obsahuje nápis, Klácelovo heslo: "Osmělme se zmoudřeti!" Nedlouho potom byl postaven pomník Klácelovi taktéž na Národním hřbitově v Chicagu.

Z Klácelova literárního díla je nezbytné upozornit alespoň na jeho Básně (1836), dále Dobrovědu (1847), Počátky vědeckého mluvnictví českého (1843) a Listy o původu socialismu a komunismu (1849).

Milan <br />Dušek

Milan
Dušek

Narodil se 1. 5. 1938 v Rosicích nad Labem u Pardubic. Mládí (1946-57) prožil v Lanškrouně, kde se vyučil zámečníkem. Vystudoval večerní průmyslovou školu strojnickou. Po absolvování vojenské školy odešel na Šumavu (1960-65), poté tři roky u VB v Náchodě. V roce 1968 je propuštěn, veřejně neschvaluje okupaci Československa. Prošel řadou povolání (slévárenský dělník, práce v lese, správce kulturního domu, tranzitér). Od roku 1976 žije v Žamberku. Rehabilitace a důchodu se dočkal jako topič a údržbář léčebny TRN v Žamberku.

Psát začal ve třiceti letech - převážně vzpomínkyi na svůj pobyt na Šumavě. Z nich postupně vznikaly črty a povídky, které sporadicky zveřejňoval v okresních novinách, Pochodni, Československém vojáku, Mladém Světě, Zemědělských kalendářích a jinde. Úspěšně se zúčastnil literárních soutěží v Rychnově nad Kněžnou, v Proseči, v Letohradě a v Sobotce. Díky Dr. Janu Dvořákovi, šéfredaktorovi nakladatelství Kruh v Hradci Králové v roce 1973 poprvé knižně publikuje blok lesáckých povídek ve sborníku Začátek. V Kruhu mu v roce 1977 vychází novela Cesty vysokým lesem a v roce 1982 novela Dědictví. Až do roku 1995 zveřejňuje své prózy pouze časopisecky.

Je členem Obce spisovatelů, Unie spisovatelů, Východočeského střediska OS v Pardubicích a AIEP - české sekce světové asociace autorů detektivní literatury.

Zdeňka <br />Baldová

Zdeňka
Baldová

Vlastním jménem Zdena Rosalie Balašová. Narodila se v České Třebové. Rodný domek stával v Chorinově ulici 29. Její matkou byla Zdenka Balašová (23. 7. 1857 Česká Třebová – 24. 10. 1945 Praha), dcera obuvnického mistra Karla Balaše a jeho ženy Amalie, rozené Faltejskové. Jméno Baldová získala malá Zdeňka po svatbě své matky (9. března 1886 na Vinohradech) s pražským strojníkem Josefem Baldou (18. 9. 1854 Praha – 18. 9. 1944 Praha), synem Jakuba Baldy a Marie, rozené Červenkové. Od 14. března 1886 celá rodina žila v Praze na Žižkově. Zdenčin mladší bratr Jaroslav Balda (27. 4. 1889 Žižkov – 5. 6. 1956 Praha) byl účetním. Zdenka Baldová v bydlela v České Třebové pouze do března 1886, pak se s rodiči odstěhovala do Prahy na Žižkov. (Místně se traduje, že zde bydlela do svých šesti let, což vyvrací Bc. Jaroslav Lopour.)

Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské Besedě zkusila štěstí u paní Ziegerové v Libni. V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech odkud po patnácti letech přešla do Národního divadla. Byla sice manželkou (1914-1935) šéfa Vinohradské činohry a později i šéfa činohry Národního divadla, významného českého režiséra Karla Hugo Hilara, nikdy jí z toho však neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. K paradoxům jejího života patří skutečnost, že jako herečka se prosadila teprve po Hilarově skonu.

Na divadelních prknech začínala coby tragédka a milovnice. Hilarovou zásluhou se brzy těchto rolí vzdala. Přeorientovala se na obor komických naivek, jenž se stal  její trvalou doménou. Vytvořila mnoho rolí, z nichž je stále vzpomínána znamenitá Fanka z Čapkova Loupežníka či Kukuščinová z Ostrovského Výnosného místa. Postupem let vytvořila galerii pozoruhodných postav (Goldoniho Mirandolina, Gozziho Turandot, hejtmanka v Revizorovi, Fanka v Čapkově Loupežníkovi, slečna Růžena v Šrámkově Létu, slečna Brigita z Rozbitého džbánu, sochařova žena z Nezvalovy hry Atlantida, paní Dulská ze hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské …..). Poprvé před filmové kamery stanula roku 1921 v němém melodramatu Neznámé matky.

Až po deseti letech započala pravidelně filmovat v éře zvukového filmu (hrála dobrosrdečné maminky, hubaté tetičky i klepavé měštky). Během let 1931–1958 se objevila ve více jak šedesáti titulech (např. Revizor, Poslední muž, Tři muži ve sněhu, Uličnice, Mravnost nade vše, Lidé na kře, Filosofská historie, Kdybych byl tátou, Eva tropí hlouposti, Tetička, Ryba na suchu, Nezbedný bakalář, Parohy, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr či Labakan). Svůj nejvyzrálejší herecký výkon podala ve filmu Alfréda Radoka Daleká cesta (1948) v tragické postavě židovské matky Kaufmannové. Poslední dvě titulní úlohy babičky Skořepové (Páté kolo u vozu) a panovačné majitelky domu paní Dulské (Morálka paní Dulské) sehrála těsně před svojí smrtí už vážně nemocná. Zesnula týden po premiéře (proběhla 19. září 1958) svého posledního filmu Morálka paní Dulské. Příležitostně účinkovala v rozhlase, televizi a její hlas je zachycen na gramofonových deskách.

Za výkon v Ostrovského divadelní hře Výnosné místo na scéně Národního divadla v Praze byla prohlášena laureátkou Státní ceny (1951). O dva roky později jí byl udělen titul Zasloužilé umělkyně (1953) a u příležitosti 70. narozenin byla jmenována Národní umělkyní (1955). Jako národní umělkyni jí byl v historické budově Národního divadla v Praze vypraven státní pohřeb. Pochována je po boku svého manžela na pražském Vinohradském hřbitově.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Mojmír <br />Stránský

Mojmír
Stránský

29.6. 1924 -  13.6. 2011

Mojmír se narodil 29. června 1924 v České Třebové část Parník (ulice Benátky č.p.34) jako nejmladší ze tří dětí manželů Stránských. Jeho otec František, rodák z České Třebové, byl železničář, strojvedoucí. Po úrazu v období po první světové válce, kdy přišel o pravou nohu pod kolenem, musel pracovat v mzdové kanceláři kde dělal výplaty strojvedoucím. Rentu nedostával, poněvadž se mu úraz stal mimo pracovní dobu. Matka Bohumila, rozená Bytnerová, se starala o domácnost a menší hospodářství - pocházela z Červenky u Litovle na Hané.Už jako klukovi mu byl Mojmírovi vzorem jeho starší bratr František (1914), ale i se sestrou Jiřinou (1918) si dobře rozuměl. Když vychodil měšťanku, přesvědčovala ho matka aby si udělal průmyslovku a stal se strojvedoucím. Bratr mu to rozmluvil slovy: než být študovaný lepší je být manuálně zručný. Nastoupil tedy v České Třebové do učení na automechanika v soukromé autodílně Josefa Sovy, který zaměstnával kromě Mojmíra ještě další dva učedníky. Už po dvou letech v učení se aktivně zúčastnil strojírenské výstavy, kde představil dílo „Vodácký hasák“. Ten rok soutěž vyhráli dva učni a jedním z nich byl i Mojmír, pro kterého vítězství znamenalo totéž co získat výuční list. Ještě rok se měl zaučovat na automechanika, ale z učení odešel (spíše utekl) a šel pracovat k bratrovi do dílny Moto-Velo-Sport, kde ve volných chvílích pracovali na vývoji vozítka.

Koncem války byl totálně nasazený v továrně v Kerhaticích (12 km od České Třebové v okrese Ústí nad Orlicí). Pracoval na kompletaci leteckých motorů BMW do letadla FockeWulf, později jako vedoucí zkušební stanice (kde byla improvizovaná montáž do letadla). To již se ale poohlížel po dceři rolníka Krčmáře, starosty obce Mostek, slečně Oldřišce. Pár měsíců před koncem války z letecké továrny odešel k soukromníkovi Josef Štarmanovi do České Třebové a tam pracoval na chladících strojích. Byl zařazen do vývojové skupiny k řešení problémů chladící techniky. Na bratrův popud se koncem roku 1945 představil rodičům slečny Oldřišky a 8. ledna 1946 byla svatba. Měsíc oba bydleli u rodičů, poté si vyklidili horní patro v dílně na Parníku a přestěhovali se tam. Ještě téhož roku, 16. listopadu, se jim narodila dcera Jiřina. Potom však musel jít Mojmír na dva roky na vojnu do Českých Budějovic (později i do Plzně), kde dělal řidiče autobusu. Rodinu mu naštěstí pomáhal živit otec jeho ženy Oldřišky. V té době přišla na trh koženka a jelikož k ní měl na vojně přístup, propašoval si jí pár metrů domů. Bylo z ní pošito první „koženkové“ vozítko pro invalidního holiče Po návratu z vojny se pustili do vývoje vozítka.

Bratr, který byl již v té době politicky pronásledován a neměl tedy do výroby moc chuti, postoupil hlavní iniciativu Mojmírovi. Tomu se mimo jiné 5. února 1950 narodil syn Mojmír a 11.července 1951 dcera Miroslava. Doba soukromému podnikání nepřála a tak byli oba bratři nuceni vstoupit do výrobního družstva invalidů, aby mohli ve vývoji a výrobě vozítek pokračovat. Z prostorových důvodů přemístili výrobu vozítek do Solnice. Mojmír však stále bydlel s rodinou v České Třebové a do Solnice v Orlických horách i s bratrem dojížděli ve vozítkách. Výroba tříkolových strojů potažených koženkou se zdárně rozrůstala. Rok 1954 nezačal příliš radostně. Začátkem ledna zemřel Mojmírovi otec a koncem ledna tragicky havaroval ve vozítku bratr. Mojmír si řekl že nemůže nechávat i nadále rodinu doma samotnou, tak udělal z dílny v České Třebové vývojovou dílnu pro přípravky do Solnice a ještě se třemi kolegy (Josef Štarman - bývalý továrník, Josef Vaňous a Václav Škeřík, později se přidal i Hanzl) na nich pracovali. Jenže to se stalo trnem v oku některým straníkům. Zřejmě se báli, že Mojmír chce družstvo v Solnici zavřít a tak mu dali nůž na krk: Buď vstoupí do KSČ nebo musí odejít. Toho roku se mu ještě narodilo čtvrté dítě - 29.října 1954 dcera Oldřiška. Mojmír raději odešel z družstva dobrovolně z vlastního křesťanského přesvědčení. Roli sehrála i hrozba dalších perzekucí jeho rodiny.V České Třebové byl pak jedním ze spoluzakladatelů nového družstva Později získalo název Orlík) do kterého přešel s kolegy z vývojové dílny. Jejich sídlem byly prostory bývalé pražírny a hospody U Rudolfů. Začali vyrábět pekařské váhy a zámečnické výrobky. Počet zaměstnanců se rychle rozrůstal,, brzo mělo družstvo asi 25 zaměstnanců, z velké části vesměs invalidních. V té době byl provoz podle rozhodnutí KNV Pardubice součástí družstva invalidů v Chocni. Když přišel pan Štarman s tím, že by mohli dělat kompresory, řekl mu Mojmír: Já chci dělat vozítko, ale jakmile začneme dělat něco jiného, nebude na vozítko čas. Jelikož na jeho slova začalo časem docházet, z družstva odešel.

Vyklidil a opravil si starou dílnu na Parníku u Šreflovy vily a pod hlavičkou Vědeckotechnické společnosti, které se stal členem, začal svou vlastní činnost.Nejprve začal s výrobou paprskových kol (měl přístup k plechu zdarma, jako odpadu) a zpátečky na Velorex 250. Poté získal zakázku na výrobu podvalníků, které přihlásil k patentování a stále přemýšlel co dál. Sledoval tisk a řekl si, že pro invalidy žádná továrna nic nedělá, a tak že by mohl udělat ruční řízení pro tělesně postižené občany. Ze zkušeností svého otce dobře věděl jak se invalidní občané cítí. První zakázkou bylo ruční řízení pro Renault 4 CV, za kterou dostal 1260,- Kč. Nechal si svou konstrukci patentovat a začali chodit další zakázky. Ruční řízení představil i brněnském Veletrhu. Postupem času bylo zájemců o ruční řízení čím dál víc - dokonce i ze zahraničí ... Velký zájem nebyl však režimem kvitován kladně a tak Mojmíra donutili přejít se všemi přípravkami pod družstvo Orlík. Ten si myslel, že bude na vylepšování ručního řízení pokračovat, ale jakmile jim předal veškerou dokumentaci, zakázali mu vstup do družstva. Mojmír však neváhal a začal se, i přes údiv okolí, s družstvem soudit. Soud vyhrál a získal 20 tisíc korun (bohužel 10 tisíc musel zaplatil tomu, kdo mu maloval veškeré výkresy). Velice jej těšilo, že soudce pronesl po uzavření případu větu: To je první věc u soudu, kdy soukromník vyhrál nad socialistickým sektorem. Protože však ztratil práci, musel si najít práci jinou. Vzpomněl si, že kdysi chtěli dělat vozítka z plastických hmot. Na výroční schůzi Vědeckotechnické společnosti požádal hlavního inženýra, jestli by mohl pracovat v Kovoně Karviná ve výrobě laminátů, aby se ji naučil. Inženýr souhlasil, ale s podmínkou, že tam bude dělat zadarmo. Mojmír souhlasil. Manželce dal ušetřené peníze na měsíc dopředu a aby nemusel být v Kovoně dva měsíce, dělal na dvě směny. Práce s pryskyřicí jej velice bavila a hlavně tam viděl, jak se připravují sportovní karosérie pro Karosu Vysoké Mýto. Nabídli mu že si může domů odnášet veškeré zmetkové věci a tak si vozítkem navozil domů spousty laminátových bočních vozíků k motorce. Ty poté opravoval a prodával, aby si vydělal něco na živobytí. V Kovoně dal dohromady partu nadšenců, kteří byli schopni společnými silami udělat karosérie na vozítka s podmínkou, že každému jedno zbude. V době kdy se pracovalo na karosérii pro vozítko, nosil v hlavě nápad na realizaci domácího skútru pro invalidy Vyrobil jej, slavnostně dovezl do Prahy a předal zájemkyni, která byla velice spokojená, protože se tak dokázala po bytě pohybovat bez cizí pomoci. Udělal tedy dalších 5 takových vozítek a dodal je do Kladrub. Bohužel ne za všechny mu tam zaplatili.Tou dobou již byly dokončeny výlisky na 5 vozítek a tak musel začít pracovat na šasi. Aby nebylo vozítko moc dlouhé, motor byl částečně postaven. Po vzoru vozítka BMW Isetta mělo vozítko 2 kola vzadu u sebe (na pohled tříkolka), čímž mohl být vyloučen diferenciál. Vozítko mělo výborně vyřešenu geometrii tak, že když se i ve větších rychlostech pustil volant, vozítko Super Laminát stále bezvadně sedělo na silnici. Motoristické zájmy a další získané zkušenosti s laminátem, zapříčinily, že se pustil i do výroby kapotáže na motocykl Věděl, že plechové kapotáže jsou těžké a hlučné a tak postupně vytvaroval dvoudílnou kapotáž, která měla ochránit jezdce před nepohodou i při možném pádu a dal na ni chráněný patentový vzor.Vozítko Super Laminát (včetně ručního řízení) i kapotáž na motocykl bylo ještě ten rok představeno na veletrhu v Brně u pavilonu Z. Na kapotáže motocyklů se nahrnulo spoustu nových zakázek, ale politický tlak je nedovoloval vyrábět v domácích podmínkách. Mojmír měl jít opět pod výrobní družstvo do Pardubic. S nimi se však nedohodl a kapoty vyráběl doma v dílně. Jeden prototyp dal státní bezpečnosti, která slíbila zaplatit patent. Bohužel však do hry vstoupil Vertex Litomyšl, který kapotáž okopíroval a nechal si ji patentovat. Když Mojmír namítal že je to porušování řádu o vynálezech, ukázali mu malé odchylky od jeho kapotáže a jeho chráněný vzor neuznali.Nebyla opět práce a tak nezbývalo nic jiného než pod tlakem situace poprvé v životě nastoupit do zaměstnání - ve Strojtexu v České Třebové pracoval nějaký čas jako brusič. Psal se rok 1968 a na Mojmíra působil pozitivně v tom smyslu, že mohl svobodněji tvořit s laminátem. Kolegové mu také říkali „pan Laminát“. Z laminátu vytvořil rukověť k revolveru na údržbu bavlny.

V té době, kdy mohli komunální podniky zřizovat zvláštní zapojení, navštívil Mojmír ředitele a ten mu řekl, že pokud bude odevzdávat 20% ze zisku, může si pracovat soukromě ve své dílně. Dostal ještě k dispozici 3-4 pracovníky. Vytvořil laminátovou karosérii na akumulátorový vozík a znenadání přišla zakázka na 20 kusů! Byl nadšen, znamenalo to přísun financí a tak se pustili do díla. To jej postavilo do dobré pozice v podniku, protože mu vydělával. Začal se zajímat o termoplasty. Viděl v nich výhodu, že jedním vyfouknutím vznikne hotový výrobek a odpadá zdlouhavé zaškolování. Z vydělaných peněz koupil vyřazené lisy z jiných továren. Jelikož neměl k dispozici výrobní prostory, dal stroje pracovníkům domů - odpadla též starost o sociální zázemí dělníků.Ovlivněn možnostmi výroby termoplastů vyrazil do světa shánět inspiraci a zakázky. Na Ostravu, Vsetín (tam dělal menší zakázku kroužků na kabelky) a do Fatry Napajedla - tam mu vnukli myšlenku vyrábět ventilky k nafukovacím výrobkům. To tehdy nikdo v Čechách neuměl. Dle vlastního patentu nechal u jednoho známého udělat formu a vyrobil jich velké množství. Politický tlak ho opět donutil opustit rozběhnutou výrobu. Navíc ho nikde nechtěli přijmout, a tak přemýšlel co dělat dál. Stále ho lákala výrobna skleněného vlákna a příhodným podnikem byl Vertex Litomyšl. Bohužel již ztratil krok s tempem vývoje v tomto směru a tak přešel do Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, kde pracoval jako vývojář-mechanik na zlepšovacích návrzích a patentech. Bylo to tři roky před penzí. Jelikož však Mojmír chtěl mít pracovní svobodu, nechtěl zde zůstat déle než musel. Tou dobou se změnil zákon ve smyslu podpory malých vodních elektráren a Mojmír se chytil příležitosti. Koupil jednu zchátralou v obci Dolní Lhota nedaleko Blanska, pět let si opravoval a od té doby dodával do místní sítě elektrický proud.

I ve vysokém věku se pan Stránský zajímal o vývoj vozítek pro invalidy a zpracováním odpadových plastů (PET lahví). Uveďme alespoň poslední model skútru s moderním designem, který by mohl také pro přepravu invalidních osob.

Jan  Křtitel<br />Kunstovný

Jan Křtitel
Kunstovný

22.6. 1854 - 9.3. 1942

Narodil se 22. 6. 1854 v Třeboni. Vystudoval reálku, po absolvování jednoročního učitelského kursu v Soběslavi učil na Táborsku. V r. 1877 složil zkoušku způsobilosti pro měšťanské školy. Do Ústí nad Orlicí přišel r. 1878, nejprve jako učitel (1878-1919), poté ředitel chlapecké školy. Vedle pedagogické činnosti se věnoval především ochotnickému divadlu a kreslířství. Od r. 1890 člen "Volného sdružení ochotníků", po přeměně na spolek Vicena jeho první režisér (1896). V témže roce jej umění třináctiletého J. Kociana inspirovalo ke hře pro mládež "Čarovné housle", Kocian vystoupil v hlavní roli. V r. 1916 hrána jeho báchorka se zpěvy a tanci "Krakonošova sázka". Od r. 1925 obýval dům "Villa Mateřídouška" v ulici Jiráskova. Usiloval také o stavbu vlastní divadelní budovy - divadlo slavnostně otevřeno v září 1936. V řadě obrázků a kreseb zachycuje vzhled města a jeho proměny od konce 19. do téměř poloviny 20. století. Zpíval v proslulém ústeckém oktetu, sólově hrál na flétnu v učitelském souboru. Zemřel 9. 3. 1942 v Ústí nad Orlicí a je pochován na ústeckém hřbitově. Obě hry a řada kreseb ve sbírkách Městského muzea. Výstava kreseb uspořádána naposled 1994, vydán katalog a barevné reprodukce čtyř kreseb.

Marie <br />Kalivodová

Marie
Kalivodová

25.6. 1878 -  17. 12. 1951

Marie Kalivodová se narodila v České Třebové. Roku 1897 vystudovala pražskou Pivodovu pěveckou školu a započala s profesionální pěveckou dráhou.


Působila u kočovné divadelní společnosti ředitele J. Drobného (1897-1903), v Městském divadle v Plzni (1903-1905), v Národním divadle v Brně (1906-1909), v Divadle na Vinohradech (1909-1919) a ve Vinohradském zpěvohře (1920-1924). Již v březnu 1923 hostovala v opeře Národního divadla v Praze. Otakar Ostrčil na konci téhož roku podal návrh na její angažování do této scény, jež se uskutečnilo až o rok později. Až do svého penzionování setrvala tedy jako sólistka opery Národního divadla v Praze (1924-1932).

Už ve Vinohradském divadle se stala oporou souboru šéfa Otakara Ostrčila. V této době vystupovala převážně v operách a operetách. Později se z ní stala spolehlivá operní mezzosopránová repertoárová zpěvačka s emotivním přednesem. Často alternovala se zpěvačkou Věrou Pivoňkovou ve vážných a komických partech starších a starých žen. Zpívala například Ludmilu (Prodaná nevěsta), Larinu (Eugen Oněgin), Hanu (Debora), Martinku (Hubička), Datla a Paní Páskovou (Příhody Lišky Bystroušky), Matku (Čert a Káča), Kateřinu (Polský žid), Pamelu (Fra Diavolo), Hospodskou (Boris Godunov), Martu (Faust a Markétka), Častavu (Šárka), Bertu (Lazebník sevillský) a nebo Tisbu (Popelka).